Naše láska ke psům se podobá lásce rodičů k dětem, tvrdí psychologové

Pro značnou část majitelů psů jsou jejich chlupatí přátelé naprosto plnohodnotnými členy rodiny. „Nepejskaři“ se na ně kvůli tomu často dívají jako na podivíny a nechápou, jak pro někoho může zvíře znamenat totéž co člověk. Ale podle všeho není tento těsný vztah výsledkem nějakého „úchylného“ uvažování. Psi mají inteligenci, jež se vyrovná té, kterou mají tří - až čtyřleté dětí. A v podstatě se i stejně chovají. Potvrzují to i pokusy, které dělali rakouští etologové zabývající se chováním psů. Zajímalo je hlavně, jak se psi chovají ve chvílích, kdy mají páníčky na dohled a naopak, když je jejich velitelé opustí. A jejich výzkumy potvrdily jen to, co všichni zkušení kynologové vědí už dávno. Pokusy probíhaly formou motivačních cvičení, kdy zvířata měla cvičit a reagovat na odměnu. V momentě, kdy měla za zády své vlastníky, většina z nich ochotně cvičila a předváděla se. Při některých pokusech je majitelé povzbuzovali, při jiných jenom nezúčastněně pozorovali. V obou případech psi radostně spolupracovali a snažili se získat nabízenou odměnu. Ale v momentě, kdy zůstali sami s cizími lidmi, jejich chování se rapidně změnilo a většina z nich odmítla spolupracovat - a tento postoj nezměnila ani sebevětší dobrota. Podle psychologů jde o stejný model, který funguje u malých dětí. Ty jsou v daleko větší pohodě, pokud mají nablízku rodiče nebo osobu, ke které mají silnou vazbu. To jim vytváří potřebné zázemí k tomu, aby se mohly bez stresu věnovat nejen zábavě, ale také učení se novým věcem. Pokud se tedy psi chovají jako děti, nelze se divit dospělým lidem, že si k nim vybudují pevnou vazbu, zcela srovnatelnou s tou, kterou pociťujeme k milovaným osobám. U psů je tento vztah ještě umocněn tím, že „nemluví naší řečí“ a my máme silný pocit, že je musíme chránit ve světě, který tak trochu „není jejich“. Zdroj: DailyMail