Naši předkové neznali modrou barvu

Nedávný výzkum provedený v 10 zemích světa zjistil, že lidé mají nejradši modrou barvu. Koho by napadlo, že naši předkové o ní neměli ani ponětí? Copak tehdy neexistovaly modře zbarvené objekty? Nebo lidé vnímali modrou barvu jinak? Jako první si toho všiml už v roce 1856 budoucí britský premiér William Gladstone. Překvapilo ho, že v celé Homérově Odyssee není ani jeden popis světle či tmavě modrého objektu. Homér popisuje barvu moře jako „vínově rudou“ nebo jako „barvu temného vína“. Pouze při popisu Alkinoova paláce zmiňuje „chrpovou barvu“. Přitom další barvy: bílá, černá, žlutá nebo červená jsou v Homérově básni popisovány dost často. Některé jeho barevné popisy jsou ale hodně podivné, například železo a ovce jsou fialové a med zelený. Říká se, že Homér byl slepý. Nicméně je to klam, vyvolaný vzhledem jeho bust. Sochaři tehdy zobrazovali oči tak, že vypadaly jako nevidomé – ostatně najdeme je i na bustách dalších řeckých velikánů. Ale i kdyby byl Homér opravdu slepý, většina jeho současníků měla normální zrak. [pullquote_right]Homér popisuje barvu moře jako „vínově rudou“ nebo jako „barvu temného vína“.[/pullquote_right] Gladstoneovy závěry zaujaly později i filologa Lazara Geigera. Prozkoumal barevné popisy v biblických textech, v Koránu, staročínských příbězích i v islandských ságách a zjistil, že každý ze starých jazyků měl označení pro černou a bílou barvu, které symbolizovaly tmu a světlo, zmiňovaly i červenou, označující barvu krve a vína a také žlutou a zelenou. Ovšem termín „modrá“ ve starých jazycích dlouho chyběl. Je fakt, že v přírodě není modrá barva příliš častá. Lidské oči zmodraly vlivem poměrně nedávné mutace. Modré jsou některé květiny (a to zdaleka nerostou ve všech částech světa) a jako modré vnímáme především nebe a vodu. Geiger si také všiml zajímavosti ve starých hinduistických textech. „Tyto veršované texty jsou plné popisů nebes. Těch je tam snad nejvíc. Slunce a hra světel během východu, oblaka a blesky, vzduch a éter – to vše se v nich opakuje znovu a znovu,“ napsal Lazarus Geiger. „Ale nikde v nich není zmíněno, že nebe má modrou barvu.“ Guy Deutscher ve své knize „Skrz zrcadlo jazyka: proč v jiných jazycích vypadá svět jinak“ napsal, že poprvé se předměty modré barvy začaly objevovat ve staroegyptských textech. Naproti tomu v dávných indoevropských jazycích, sanskrtu, perštině, řečtině a dokonce i v mayském jazyce se s modrou barvou prakticky nesetkáme. V roce 1969 byla publikována práce antropologa Brenta Berlina a lingvisty Paula Kaye věnovaná výzkumu slov označujících barvy. Autoři analyzovali barevné systémy u národů žijících v různých částech světa a rozdělili všechny zjištěné barevné termíny do dvou skupin. Do první se dostala základní označení barev, které jsou známé všem, a do druhé ty, které jsou z těchto barev odvozeny. A položili si otázku: Jsou nositelé jazyka, ve kterém modrá není základní barvou, schopni odlišit ji od zelené? Zjistili například, že jihoafrický kmen Himba, který žije na území Namibie, má několik termínů pro rozlišení odstínů zelené a předměty modré barvy označuje obvykle také těmito slovy. V rámci experimentu jim ukázali kruh, jehož 11 dílů bylo zelených a 1 modrý, a požádali je, aby ukázali na díl, který má odlišné zbarvení. Téměř nikdo z účastníků výzkumu to nedokázal. Někteří sice na modrou barvu ukázali, ale měli s tím velký problém. Autoři studie tak zjistili, že některé kultury zelenou a modrou barvu nerozlišují a zjevně tomu tak bylo i u našich předků.