Nejšílenější diktátoři světa
O zrůdnostech, které dokázali napáchat Hitler nebo Stalin, ví každý. I v jiných zemích ale žili diktátoři, o kterých dnes mnohdy nemáme ani tušení, nebo je ve srovnání s těmito monstry považujeme za „mírné beránky“. Omyl. Zvrhlosti, kterých byli schopni, si s Hitlerem nebo se Stalinem v ničem nezadaly.
Do čela KLDR se Kim Ir-sen dostal po druhé světové válce v roce 1945. Co o něm píše oficiální propaganda? „Z božského vnuknutí se narodil Věčný vůdce Kim Ir-sen… Největší Korejec všech dob Kim Ir-sen nezemřel, nýbrž stal se nejvyšším božstvem, je navždy věčným prezidentem Korejské lidově demokratické republiky.“ Jeho jmenování do čela země ze strany tehdejšího SSSR nicméně svědčí o tom, jak málo se vlastně Sověti o Koreu zajímali. „Jejich muž“ totiž nebyl Korejec v pravém smyslu slova – absolvoval jen osm tříd základní školy, navíc v Číně, takže mluvil tak špatně korejsky, že se první oficiální řeč musel učit slovo od slova. Každopádně propaganda fungovala perfektně. Kim svým spoluobčanům mimo jiné namluvil, že se během druhé světové války osobně zúčastnil více než 100 tisíc bitev – to znamená asi dvaceti během jednoho dne! (Druhá světová válka trvala „jen“ šest let – technicky by jeho výkon nezvládl ani Superman). Kim o sobě také tvrdil, že je schopen měnit písek v rýži, nebo že dokáže přejít řeku suchou nohou. Sám se zřejmě považoval za korejského Ježíše Krista… Jeho oficiální pohřeb trval deset dnů. Z celé země se do hlavního města sjely desetitisíce truchlících lidí, aby uctily památku Věčného vůdce. Tisíce z nich spáchaly sebevraždu – po smrti takové osobnosti ztratily důvod žít…Nicméně datum jeho narození (15. duben) se v zemi slaví jako státní svátek.
„Velký kormidelník“ vládl Číně v letech 1949 – 1976. Spolu se Stalinem a Hitlerem patří ke třem nejkrutějším diktátorům minulého století – připisuje se mu několik miliónů obětí. Oficiální propaganda z něj ale udělala téměř romantickou legendu. Vylíčila ho jako světového revolučního vůdce s vysokou mravní a politickou legitimitou. Maovu temnou stránku ale pochopitelně nelze vytěsnit. Byl tu jeho Velký skok vpřed, který způsobil hromadné hladovění a smrt 38 milionů lidí. Pak přišlo jeho šílenství kulturní revoluce, kdy tisíce lidí zemřely, a mnozí další trpěli. Každopádně byl Mao mnohem zajímavější osoba než většina tyranů – byl to básník, intelektuál, student dějin i docela obyčejný mnohonásobný záletník. Přitom za jeho vlády bylo slovo „intelektuál“ považováno za neslušné. Nechal také zavřít některé univerzity a jejich profesory a žáky nahnal na pole, aby se naučili „pracovat rukama“. Jak Mao postupně stárl, čím dál víc se obával vlastní smrti. Najednou mu přišlo vhod taoistické učení, podle kterého má sex s pannami významně prodlužovat život. Do jeho rezidence byly proto posílány mladičké dívky z celé země a říká se, že někdy jich ho v posteli obšťastňovalo současně i pět. Mao při tom sledoval podvodní show, při které tančily nahé akvabely. Ani tento „zaručený recept“ mu ale nesmrtelnost nezaručil a Mao v roce 1976 zemřel.
Podobně posedlý vlastní nesmrtelností byl i U Ne Win, který vládl Barmě pevnou rukou v letech 1962 až 1981. Ten se měl zase kvůli věčnému mládí údajně koupat v krvi delfínů. Byl tak pověrčivý, až to hraničilo s šílenstvím. Ačkoli v zemi zavedl vojenskou diktaturu kombinovanou se socialistickým hospodařením, měl dojem, že se celý systém ubírá až moc doleva. Zeptal se poradců, co by se s tím mělo dělat, a ti si hned věděli rady. Takže hned nazítří Ne Win nařídil, že v zemi se s okamžitou platností nesmí jezdit vlevo, jak tomu bylo doposud, nýbrž po pravé straně vozovky. Co na tom, že na to nebyla připravena ani dopravní infrastruktura, ani vozidla. A ti, kteří s nařízením měli nějaký problém, byli okamžitě zařazeni mezi levičáky…Poradci ho také ujistili, že jeho šťastným číslem je devítka. Následovala okamžitá měnová reforma, při níž se nominální hodnoty platidel změnily na 15, 30, 45 a 90, jen aby se Ne Win mohl dožít 90 let. Země tak přes noc přišla o veškeré úspory. Diktátor nakonec dožil v domácím vězení, a ačkoli lze o prospěšnosti koupelí v delfíní krvi i měnové reformě pochybovat, zemřel, když mu bylo 91 let.
Hodža se stal ministerským předsedou Albánie v roce 1944. V zemi se mu postupně podařilo vybudovat svébytnou a ničemu nepodobnou totalitu. Poté, co se v 50. letech zbavil po vzoru Stalina všech svých politických odpůrců, přerušil kontakty s ostatními socialistickými zeměmi. Jejich politiku nazval revizionismem a rozhodl se, že před ní svůj lid ubrání za každou cenu. Ze všeho nejvíc se obával sovětské invaze, takže po celé Albánii nechal vybudovat 750 tisíc bunkrů. Obyvatelé jeho vlastní země čelili kuriózním zákazům. V zemi se až do 80. let nesměly prodávat barevné televizory a psací stroje, protože odváděly pozornost občanů od „albánského způsobu života“. Hodža také zakázal mužům nošení vousů, protože podle něj nebyly v souladu s komunistickým přesvědčením (co by si o tom pomyslel takový Karel Marx nebo V. I. Lenin?). U moci zůstal Hodža až do své smrti. Jeho zásluhou se z Albánie stala nejchudší evropská země.
V čele země stál od roku 1965 do roku 1989 a za tu dobu se mu podařilo vybudovat jeden z nejtvrdších komunistických režimů v Evropě. Jeho vláda se opírala o tajnou policii Securitate, která dohlížela na média a potírala sebemenší náznaky protikomunistického odporu. Obyvatelstvo trpělo nedostatkem všeho – od základních potravin po pohonné hmoty. Lidé nesměli cestovat, v zemi se neprodávala antikoncepce a potraty byly přitom přísně zakázány. V rámci programu industrializace Ceausescův režim zlikvidoval několik tisíc vesnic a zemědělské obyvatelstvo nechal přestěhovat do městských sídlišť stalinského typu. Sám ale se svým národem nestrádal, naopak s úspěchem pěstoval kult osobnosti svůj i své manželky Eleny, které – stejně jako dalším blízkým – zajistil lukrativní posty. Jeho syn Nicu, alkoholik a zženštilec, byl pasován na „vědce s mezinárodní pověstí“, pod jehož jménem se vydávaly publikace o jaderné fyzice. Na konci roku 1989 byly diktátorovy dny sečteny. Při pokusu o útěk byl zadržen a spolu s manželkou Elenou po krátkém procesu před vojenským soudem zastřelen.
Zdroj: Cracked.com
Severní Korea
Kim Ir-sen (1912 – 1994)
Do čela KLDR se Kim Ir-sen dostal po druhé světové válce v roce 1945. Co o něm píše oficiální propaganda? „Z božského vnuknutí se narodil Věčný vůdce Kim Ir-sen… Největší Korejec všech dob Kim Ir-sen nezemřel, nýbrž stal se nejvyšším božstvem, je navždy věčným prezidentem Korejské lidově demokratické republiky.“ Jeho jmenování do čela země ze strany tehdejšího SSSR nicméně svědčí o tom, jak málo se vlastně Sověti o Koreu zajímali. „Jejich muž“ totiž nebyl Korejec v pravém smyslu slova – absolvoval jen osm tříd základní školy, navíc v Číně, takže mluvil tak špatně korejsky, že se první oficiální řeč musel učit slovo od slova. Každopádně propaganda fungovala perfektně. Kim svým spoluobčanům mimo jiné namluvil, že se během druhé světové války osobně zúčastnil více než 100 tisíc bitev – to znamená asi dvaceti během jednoho dne! (Druhá světová válka trvala „jen“ šest let – technicky by jeho výkon nezvládl ani Superman). Kim o sobě také tvrdil, že je schopen měnit písek v rýži, nebo že dokáže přejít řeku suchou nohou. Sám se zřejmě považoval za korejského Ježíše Krista… Jeho oficiální pohřeb trval deset dnů. Z celé země se do hlavního města sjely desetitisíce truchlících lidí, aby uctily památku Věčného vůdce. Tisíce z nich spáchaly sebevraždu – po smrti takové osobnosti ztratily důvod žít…Nicméně datum jeho narození (15. duben) se v zemi slaví jako státní svátek.
Čína
Mao Ce-tung (1893 – 1976)
„Velký kormidelník“ vládl Číně v letech 1949 – 1976. Spolu se Stalinem a Hitlerem patří ke třem nejkrutějším diktátorům minulého století – připisuje se mu několik miliónů obětí. Oficiální propaganda z něj ale udělala téměř romantickou legendu. Vylíčila ho jako světového revolučního vůdce s vysokou mravní a politickou legitimitou. Maovu temnou stránku ale pochopitelně nelze vytěsnit. Byl tu jeho Velký skok vpřed, který způsobil hromadné hladovění a smrt 38 milionů lidí. Pak přišlo jeho šílenství kulturní revoluce, kdy tisíce lidí zemřely, a mnozí další trpěli. Každopádně byl Mao mnohem zajímavější osoba než většina tyranů – byl to básník, intelektuál, student dějin i docela obyčejný mnohonásobný záletník. Přitom za jeho vlády bylo slovo „intelektuál“ považováno za neslušné. Nechal také zavřít některé univerzity a jejich profesory a žáky nahnal na pole, aby se naučili „pracovat rukama“. Jak Mao postupně stárl, čím dál víc se obával vlastní smrti. Najednou mu přišlo vhod taoistické učení, podle kterého má sex s pannami významně prodlužovat život. Do jeho rezidence byly proto posílány mladičké dívky z celé země a říká se, že někdy jich ho v posteli obšťastňovalo současně i pět. Mao při tom sledoval podvodní show, při které tančily nahé akvabely. Ani tento „zaručený recept“ mu ale nesmrtelnost nezaručil a Mao v roce 1976 zemřel.
Barma
U Ne Win (1911 – 2002)
Podobně posedlý vlastní nesmrtelností byl i U Ne Win, který vládl Barmě pevnou rukou v letech 1962 až 1981. Ten se měl zase kvůli věčnému mládí údajně koupat v krvi delfínů. Byl tak pověrčivý, až to hraničilo s šílenstvím. Ačkoli v zemi zavedl vojenskou diktaturu kombinovanou se socialistickým hospodařením, měl dojem, že se celý systém ubírá až moc doleva. Zeptal se poradců, co by se s tím mělo dělat, a ti si hned věděli rady. Takže hned nazítří Ne Win nařídil, že v zemi se s okamžitou platností nesmí jezdit vlevo, jak tomu bylo doposud, nýbrž po pravé straně vozovky. Co na tom, že na to nebyla připravena ani dopravní infrastruktura, ani vozidla. A ti, kteří s nařízením měli nějaký problém, byli okamžitě zařazeni mezi levičáky…Poradci ho také ujistili, že jeho šťastným číslem je devítka. Následovala okamžitá měnová reforma, při níž se nominální hodnoty platidel změnily na 15, 30, 45 a 90, jen aby se Ne Win mohl dožít 90 let. Země tak přes noc přišla o veškeré úspory. Diktátor nakonec dožil v domácím vězení, a ačkoli lze o prospěšnosti koupelí v delfíní krvi i měnové reformě pochybovat, zemřel, když mu bylo 91 let.
Albánie
Enver Hodža (1908 – 1989)
Hodža se stal ministerským předsedou Albánie v roce 1944. V zemi se mu postupně podařilo vybudovat svébytnou a ničemu nepodobnou totalitu. Poté, co se v 50. letech zbavil po vzoru Stalina všech svých politických odpůrců, přerušil kontakty s ostatními socialistickými zeměmi. Jejich politiku nazval revizionismem a rozhodl se, že před ní svůj lid ubrání za každou cenu. Ze všeho nejvíc se obával sovětské invaze, takže po celé Albánii nechal vybudovat 750 tisíc bunkrů. Obyvatelé jeho vlastní země čelili kuriózním zákazům. V zemi se až do 80. let nesměly prodávat barevné televizory a psací stroje, protože odváděly pozornost občanů od „albánského způsobu života“. Hodža také zakázal mužům nošení vousů, protože podle něj nebyly v souladu s komunistickým přesvědčením (co by si o tom pomyslel takový Karel Marx nebo V. I. Lenin?). U moci zůstal Hodža až do své smrti. Jeho zásluhou se z Albánie stala nejchudší evropská země.
Rumunsko
Nicolae Ceausescu (1918 – 1989)
V čele země stál od roku 1965 do roku 1989 a za tu dobu se mu podařilo vybudovat jeden z nejtvrdších komunistických režimů v Evropě. Jeho vláda se opírala o tajnou policii Securitate, která dohlížela na média a potírala sebemenší náznaky protikomunistického odporu. Obyvatelstvo trpělo nedostatkem všeho – od základních potravin po pohonné hmoty. Lidé nesměli cestovat, v zemi se neprodávala antikoncepce a potraty byly přitom přísně zakázány. V rámci programu industrializace Ceausescův režim zlikvidoval několik tisíc vesnic a zemědělské obyvatelstvo nechal přestěhovat do městských sídlišť stalinského typu. Sám ale se svým národem nestrádal, naopak s úspěchem pěstoval kult osobnosti svůj i své manželky Eleny, které – stejně jako dalším blízkým – zajistil lukrativní posty. Jeho syn Nicu, alkoholik a zženštilec, byl pasován na „vědce s mezinárodní pověstí“, pod jehož jménem se vydávaly publikace o jaderné fyzice. Na konci roku 1989 byly diktátorovy dny sečteny. Při pokusu o útěk byl zadržen a spolu s manželkou Elenou po krátkém procesu před vojenským soudem zastřelen.
Zdroj: Cracked.com
Publikováno: 26. 03. 2011
Kategorie: Zajímavosti | Historie
