Největší přehradní neštěstí ve střední Evropě

I dnes, bezmála po stu letech, tady na člověka padá stísněný pocit. Podle někoho je to místo prokleté, které nepřineslo štěstí téměř nikomu, kdo se k němu přiblížil. Když sem přijdete poprvé, máte pocit, jako byste se octli v mrtvé krajině a ne v Jizerských horách, které jsou krajem nepostrádajícím svébytnou krásu. Turista, který sem dorazí neinformován, je překvapen, že se octl v dějišti jedné z největších tragédií, které se kdy v naší zemi odehrály.

Chyběly peníze i zkušenosti

V 2. polovině 19. století postihlo zdejší region několik ničivých povodní. Když došlo k té s datem 1897, všimla si problému i vídeňská vláda a dala zelenou stavbě přehradních nádrží na zdejších vodnatějších tocích. Přehrady měly mít jediný cíl: zabránit opakování povodňových problémů. Podpora vlády byla jedna věc, sehnat peníze na stavby, s nimiž nebyly v českých zemích velké zkušenosti, věc druhá…Místní podnikatelé se nakonec museli spolehnout na vlastní schopnosti a umění získat další investory a také vhodné projektanty. O stavby přehrad v severních Čechách se začal zajímat také dr. Ing. Otto Intze, jeden z největších tehdejších odborníků na danou problematiku. A některých projektů se dokonce ujal jako hlavní projektant nebo aspoň konzultant. [caption id="attachment_6700" align="alignleft" width="222" caption="Přehrada získala přezdívku „Protržená“ a i dnes tu mají citlivější jedinci různé nepříjemné zážitky, včetně toho, že popisují, jak slyší dunění valící se vody."][/caption] To se ovšem netýkalo přehrady, která měla vzniknout na říčce Bílá Desná poblíž obce Albrechtice. O její stavbě se začalo vážně uvažovat už v roce 1902, ale chyběli investoři i stavitelé. Nicméně se místním nadšencům podařilo přimět Intzeho, aby se aspoň přijel do Albrechtic podívat a prodiskutoval s nimi budoucí stavbu. Stalo se tak na podzim roku 1904 a Intze byl velmi nápomocný, nicméně se vyjádřil, že se mu lokalita nezdá pro plánovanou stavbu zvláště vhodná. Během pobytu ho postihla mrtvice a během dvou měsíců v pouhých 58 letech zemřel. Tehdy ale nemohl nikdo tušit, že se jedná jen o prvního mrtvého, kterého si přehrada Desná, jak byla později nazvána, připíše na vrub.

Během chvíle došlo ke katastrofě

Se samotnou stavbou se začalo až po dalších osmi letech. Jenže pořád chyběly peníze, leckde se šetřilo, mnohde se obcházela požadovaná technologie, během výstavby byly již hotové části vážně poškozeny dlouhodobými letními dešti. Navíc naprosto chyběly zkušenosti se stavbami sypaných hrází francouzského typu a nepomohla ani tradiční česká zručnost a důmyslnost. A do toho udeřila v roce 1914 1. světová válka… Přesto byla přehrada dokončena a její provoz zahájen v září 1915. O rok později, takřka na den přesně, si všimli dřevaři, pracující v okolí přehrady, asi 2 cm silného pramínku vody, který prosakoval hrází stále ještě ne zcela naplněné nádrže. Oznámili to hráznému, ten zase svým nadřízeným. Začala na tehdejší dobu nebývale rychlá a efektivní evakuace i snaha o záchranu přehrady, v které bylo v tu chvíli kolem 290 tisíc metrů krychlových vody. Do plného napuštění chybělo ještě další 110 tisíc. Ale čas byl neúprosný. Za hodinu a půl od chvíle, kdy se na závadu přišlo, se hráz protrhla a zela v ní díra dlouhá několik desítek metrů. Masa vody dosahující výšky dvoupatrového domu se začala valit ven a smetla s sebou, co mohla. Jako první si vzala panskou pilu i se zásobami dřeva, a tak vzniklo jakési beranidlo, které ještě umocnilo ničivou sílu, s kterou se rozbouřený živel hnal krajem.

Halucinace i strašidlo na scéně

Údolím směrem k obci Desná se řítilo 150 m3 za sekundu. Záplava postihla celé Tanvaldsko a ještě u Mladé Boleslavi zvedla hladinu Jizery o 20 centimetrů. O život přišlo přes 60 lidí, téměř stovka domů byla zničena nebo vážně poškozena. Stovky lidí zůstaly bez přístřeší a bez práce, protože mezi zničenými objekty byly i brusírny skla, kde byla většina zdejších obyvatel zaměstnána. Přestože se úřady snažily o včasnou evakuaci, lidé moc nespolupracovali a zdržovali svoje vystěhováváni. Většina z nich se bála i o to málo, co měla, a vzhledem k neveselým válečným časům se mnozí opozdili stěhováním kdejaké maličkosti. Mezi oběti přehradního neštěstí, mimo jiné skutečně největšího, jaké se kdy ve střední Evropě stalo, musíme započítat také ing. Karla Podhajského, který byl pověřen dozorem na stavbou. Když se dozvěděl o neštěstí, okamžitě spáchal sebevraždu. [pullquote_right]Ale čas byl neúprosný. Za hodinu a půl od chvíle, kdy se na závadu přišlo, se hráz protrhla a zela v ní díra dlouhá několik desítek metrů. Masa vody dosahující výšky dvoupatrového domu se začala valit ven a smetla s sebou, co mohla.[/pullquote_right] Ostatní investoři, projektanti a vrchní stavbaři byli postaveni před soud. Ten se táhl několik desítek let, ale nakonec byli všichni zproštěni obžaloby, protože se zcela neprokázala jejich vina. Odborníci se shodli na tom, že sice došlo k některých technickým pochybením, ale hlavním viníkem bylo geologické podloží (pod přehradou vedl tektonický zlom, o němž neměl nikdo ani tušení) a pak také absolutní nezkušenost s podobnými projekty. Několikrát se ještě někdo občas pokoušel postavit přehradu znovu, ale zůstalo jen u nápadu. Zdejší lidé si začali šeptat, že je to proklaté místo, protože vzalo tolika lidem život. Přehrada získala přezdívku „Protržená“ a i dnes tu mají citlivější jedinci různé nepříjemné zážitky, včetně toho, že popisují, jak slyší dunění valící se vody. I když jste v poměrně „civilizované“ krajině, není nic obtížného se tu ztratit. Někteří z těch, co se jim to stalo, popisují, že je na správnou cestu vyvedl podivný kulhající stařík, který si na cestu svítil starodávnou lucernu. Byl to možná sám pan Hin Kenteufel, který je už dávno mrtev, ale občas bloudí po kraji a na jeho hrobě na hřbitově v Desné prý nikdy neuvadnou květy. A kdo má rád zajímavosti trochu reálnějšího rázu, tak v dnes nepřístupné štole, která kdysi vedla od přehrady Desná do sousedního údolí, sídlí na 11 druhů netopýrů, většinou velmi vzácných druhů.