Není Blaník jako Blaník aneb Naše malá brána do jiných světů

Nedaleko Vlašimi, v kraji hornatém a půvabném, se mezi ostatními kopci tyčí jeden, který má pro Čechy zvláštní význam. Stačí říct Blaník a my všichni víme, že je to právě onen kopec, v němž podle pověstí dříme vojsko svatého Václava, které čeká, až bude naší zemi nejhůře a přijde nám všem na pomoc. Většinou považujeme tento příběh za půvabnou pohádku a mnozí z nás si při sledování televizních novin na blanické rytíře jistě častokrát vzpomněli. Dlužno říct, že práce by se tu pro ně našlo dost a dost. Ale co když pověsti o Blaníku nejsou jenom vybájenými příběhy pro snílky a malé děti? Až vyrazíte na Vlašimsko na výlet nebo „výzkumnou expedici“, především mějte na paměti, že jsou Blaníky dva: Malý a Velký. Malý je sice také hezký a nacházejí se na něm zbytky středověkého hrádku, ale bájné vojsko pospává pod Blaníkem Velkým. Kopec je to skutečně tajemný, obestřený tou správnou atmosférou. Stačí tedy jen popustit uzdu fantazii... Pověst o blanických rytířích známe nejspíše v té variantě, kterou zachytil Alois Jirásek ve Starých pověstech českých. Ta je prý variantou proroctví, které prozradil slepý mládenec císaři Karlovi IV. Slepý mládenec je mimo jiné docela zajímavou postavou: žil kdesi na západní Šumavě a jeho věštecké umění zaujalo panovníka natolik, že si jej odvezl s sebou na pražský dvůr a udělal z něj jakéhosi českého Nostradama. Ale zpět k blanické záležitosti…

Za všechno může Střezimír?

[pullquote_right]V Čechách a na Moravě ale není Blaník sám, kdo má tu čest hostit vojsko přízraků. Podobné pověsti se vyprávějí o Oškobrhu u Poděbrad, o Kunětické hoře u Pardubic, o šumavském Boubíně, ale také o moravském Hostýnu a v neposlední řadě rovněž o vyšehradské skále v Praze. [/pullquote_right] Jenže ve starších kronikách a knihách, třeba ze 16. či 17. století nic o vojsku uvnitř hory nenajdeme. Neví o něm nic ani Bohuslav Balbín, který byl znalý lecjaké dávno zapomenuté informace o lecjakém místě u nás. Sláva blanických rytířů se datuje od konce 18. století, kdy jistý německý spisovatel Josef Schiffner napsal v roce 1798 knihu „Zdeněk ze Zásmuk aneb Rytíři zamčení ve skále“. Rytířský příběh se brzy stal natolik populární, že byl záhy přeložen i do češtiny a od té chvíle si už pověst žila vlastním životem. Ale neobjevila se na světě jen tak z ničeho nic. Existuje velmi stará pověst o knížeti Střezimírovi, který někdy v 9. století měl na Velkém Blaníku, nebo spíše v jeho okolí, svést nějakou bitvu. Na tom by ve středověku nebylo zas tak nic neobvyklého, ale co bylo zvláštní, že ač poražen a zabit, a s ním velká část jeho vojska, nikdy nikdo nenašel mrtvoly zabitých bojovníků: zkrátka to vypadalo, jako by se propadli do země. Střezimír se svými muži byl tedy první družinou, která se ukryla v hoře, aby čekala, až bude znovu povolána do zbraně nějakým nebeským velitelem. Ale příběhy o rytířích ukrytých v hoře a pomáhajících svému lidu jsou v galsko-germánském prostředí docela běžné: najdeme je v anglickém, velšském, německém i rakouském bájesloví. Podle některých badatelů jsou právě vzpomínkou na doby, kdy na všech uvedených územích měli hlavní slovo Keltové, proto se jedná o pověst hodně starou. Onen autor více než 200 let starého bestselleru tedy měl odkud čerpat.

Den, který trval desítky let

V Čechách a na Moravě ale není Blaník sám, kdo má tu čest hostit vojsko přízraků. Podobné pověsti se vyprávějí o Oškobrhu u Poděbrad, o Kunětické hoře u Pardubic, o šumavském Boubíně, ale také o moravském Hostýnu a v neposlední řadě rovněž o vyšehradské skále v Praze. U Vysokého Mýta je zase Drábský les, kde se prý každý Štědrý večer o půlnoci zjevují duchové jakýchsi rytířů, jejichž přízračné postavy bloudí chvíli mezi stromy a pak se rozplynou v mlze. Jenže Blaník je jen jeden. Navíc je to místo vskutku podivuhodné. Vyzařuje z něj energie, kterou citlivé osoby bez problému pocítí a děly se kolem něj dost divné věci. Například jsou popsány případy lidí v okolí, kteří zmizeli a do svých domovů se vrátili až po několika desítkách let. Pak tvrdili, že se dostali do nitra hory, kde pobyli třeba jen den. Jenže za těchto 24 hodin se venku zcela změnil svět a často už nežil nikdo z jejich blízkých. Je tedy docela dobře možné, že někde v Blaníku začíná cesta do jiných časových pásem či do paralelních světů. [quote]Čtěte dále na ProcProto.cz: Vítejte v Hyperboreji aneb Atlantida nebyla jediná[/quote] Anebo má lidská fantazie takovou sílu, že se jí neubrání ani realita. Ostatně už Jan Hus na počátku 15. století při svých kázáních varoval před podvodníky, kteří vodí lid na některé hory a tam jim slibují podivná zjevení. Ale spravedlivě…kde bral Hus tu neochvějnou jistotu, že se jednalo jen o plané sliby? U katolického kněze můžeme jen stěží očekávat pochopení pro záležitosti, které až příliš připomínaly pohanskou minulost.