Nero, oběť křesťanské propagandy

Jméno slavného římského císaře Nerona, který vládl uprostřed prvního století našeho letopočtu, se stalo synonymem šíleného tyrana, který nechal před svými zraky za zvuků harfy shořet antický Řím a dal příkaz k zabití vlastní matky. Z jeho příběhu je patrno, že dobře vedené public relations fungovalo už ve starověku. Kdyby žil Nero v současnosti, klidně by mohl zahájit soudní při a obvinit řadu lidí z nactiutrhačství a urážky osobnosti. Mezi jedněmi z prvních by před soudem stanul dějepisec Tacitus, který neměl Nerona rád, a ve svých dějinách ho vylíčil jako šílence a lumpa.

Politická pomsta

Mezi dalšími by mohl být obviněn básník Petronius, který byl svými současníky považován za „mistra vkusu“, tedy člověka, který určoval, co se má lepším Římanům líbit a nelíbit. Ani on nepatřil k Neronovým přívržencům, ostatně byl přinucen spáchat sebevraždu za účast v proticísařském spiknutí. Oba uvedení mužové stáli na straně nejvyšší římské šlechty, která usilovně bojovala proti císaři, hlavně proto, že jim šlapal na paty. Tato politická formace toužila po republice, v níž by měli hlavní slovo bohatí majitelé venkovských pozemků a bankéři. A protože peníze měly sílu už v antice, může nám být Nero se svou snahou poprat s touhle partičkou prospěchářů docela sympatický.

Násilí jako nutný trest

Ani Tacitus a Petroniuis ale neublížili Neronovi tolik jako křesťané. Zastánci tohoto tehdy mladého náboženského učení jsou dnes líčeni jako nešťastníci, které Nero a jeho pochopové neustále krutě pronásledovali a řada z nich kvůli tomuto „běsnění“ skončila na kříži nebo jako krvavá oběť při gladiátorských hrách.

Jenže první křesťané se v Římě, městě nábožensky velmi tolerantním, chovali jako velmi netolerantní skupinka. Římští císaři běžně přinášeli oběti všem bohům, kteří v jejich rozlehlé říši působili. Jenže křesťané tyto obřady záměrně rušili a hrubě rušili také divadelní představení, která považovali za hříšnou zábavu.

Nepřístojným chováním proti sobě popudili většinu obyvatel milionové metropole a Neronovi nezbylo nakonec nic jiného než rázně zakročit. Přitom on sám byl ve vztahu k menšinám a jiným národům, zvláště těm pocházejícím z asijské části impéria, trpělivý, opatrný a diplomatický.

Pravdu tvoří vítězové

Uběhlo dalších pár století a křesťanská ideologie zvítězila na plné čáře. Stará křivda, viděno z pohledu křesťanů, ale nezůstala zapomenuta. Na sklonku starověku byly zničeny téměř všechny prameny, které Nerona líčí v příznivém světle. Naštěstí činnost likvidátorů nebyla stoprocentní. Ze zachráněných dokumentů máme možnost se dozvědět úplně jinou pravdu o muži, který měl jistě řadu chyb, ale rozhodně nebyl zvrhlíkem vraždícím vlastní příbuzné a ukájejícím své úchylné choutky pozorováním požáru. Navíc požáru ničícího město, které miloval a jehož rozvoji a rozkvětu věnoval nemalé úsilí.