Odkud pocházejí Kelti? Přece z Čech!

O jejich původu se vedou spory už několik století. Teorie stíhá teorii, ale skutečná pravda stále odolává. Otázkou pochopitelně zůstává, zda se ji někdy dozvíme, protože potřebné informace jsou zaváty kdesi v propadlišti dějin. Antičtí historikové sice o Keltech psali a Caesar dokonce sepsal slavné Zápisky o válce galské, ale nikoho tehdy moc nezajímalo, odkud přišli. Měli s Kelty, nebo chcete-li Galy, dost aktuálních starostí a o nějaké genetice neměl tehdy nikdo ani potuchy. Tahle hádanka trápí až nás, moderní lidi. Určitě i proto, že hledáme své kořeny a mnozí z nás potřebují najít v přetechnizovaném světě kontinuitu s dávnými předky.

Odnikud nepřišli, prostě vznikli

[dropcap]N[/dropcap]ěkdy se hovoří o tom, že Keltové se v Evropě objevili postupnou migrací indoevropského obyvatelstva z dnešní Asie. Daleko blíže realitě ale bude teorie, která v posledních letech získává navrch. Keltově nejspíš odnikud nepřišli, oni v podstatě vznikli. A to dokonce přímo ve střední Evropě, tradiční křižovatce civilizací. Došlo nejspíš k asimilaci zdejšího obyvatelstva různých kultur s dalšími národy, které sem postupně přicházely, až se najednou z šera dávnověku zjevil národ známý jako Keltové. Někdy v 6. století před naším letopočtem si Řekové a Etruskové začali svých severních sousedů více všímat. Bylo to i proto, že Keltové se pomalu ale jistě tlačili na jih a západ Evropy, kde se s nimi Řekové a o trochu později pak hlavně Římané začali střetávat.

Milovníci přesunů

Ke svým výbojům se vydávali z oblasti, zahrnující dnešní Švýcarsko, severovýchod Francie, jihozápad Německa a také kus naší domoviny. Někteří badatelé dokonce tvrdí, že původní domovinou Keltů byla hlavně Česká kotlina. Odtud pak vyrazili na svou spanilou jízdu Evropu, a proto máme do jisté míry společnou genetickou minulost s obyvateli Irska, Francie, ale také třeba Velké Británie. Keltové vůbec milovali přesuny z místa na místo. Například Bójové, kteří žili na území Čech, se pak pod tlakem dalších migračních vln přesunuli do Francie a severní Itálie a také do oblasti dnešního Bavorska. Na Moravě vystřídali Bóje zase Volkové-Tektoságové, kteří sem přišli z Karpatské kotliny. Také část tohoto kmene pokračovala ve své pouti a máme doklady o jejím pobytu nejen ve Francii, ale také v dalekém Turecku.

Zmizí národ beze stopy?

Antické zprávy podávají o Keltech rozporuplné zprávy. Jednou je popisují jako divoké nájezdníky a barbary pohrdající smrtí, jindy zase jako hluboce věřící lidi, zvídavé a milující vše krásné. Zvláště na přelomu letopočtu si Keltové vytvořili ucelenou kulturu, která si libovala v nákladných špercích i v dekorativních předmětech denní potřeby. Sami Galové byli pohlední, což často připomínají i starověcí autoři, a galské milenky byly mezi římskými otrokyněmi velmi žádaným zbožím. V prvních dvou stoletích našeho letopočtu to vypadá, jako by Kelti pomalu ustupovali ze scény. Na jejich místo se postupně vtlačili Germáni a po jejich předchůdcích mizí stopy v dobových písemnostech i mezi archeologickými nálezy. V minulých letech s rozvojem analýzy DNA ale došlo k několika objevům, které dávají odpověď na otázku: Může poměrně civilizovaný a silný národ zmizet jen tak beze stopy?

Kelt všude bratra má

Logická odpověď se nabízí sama: Nemůže. A Keltové také nezmizeli. Ale stejně jako o několik století dříve opět asimilovali. Nejdříve s Germány a posléze se Slovany. Alespoň ti žijící na našem území. Jejich „genetickou informaci“ nacházíme i v kosterních pozůstatcích z pozdějších období.

Z analýz vyplývá mimo jiné to, že ještě středověcí obyvatelé Čech měli s Kelty mnohem víc společného než lidé žijící v tradičně keltských zemích. Až pozdější germánská kolonizační vlna a další migrace různých národů z nás udělaly daleko větší genetickou směsici.

Jazykově sice patříme ke Slovanům, ale naše současná populace je „slovanská“ jen z jedné třetiny. To je už ale námět na další článek, který by měl vzejít z pera věci znalého genetika, protože dělení populace do haploskupin, tedy podle chromozomu Y, je skutečná věda. Když byla před několika lety u nás na návštěvě irská prezidentka Mary McAleese, zmínila v jednom svém vystoupení, že jsme si s Iry možná daleko bližší, než si připouštíme. A že je moc ráda, že navštívila zemi, kterou považuje svým způsobem za kolébku, z níž vzešel její vlastní národ. Zdá se, že paní prezidentka byla poučenější než leckterý náš vědec...