Osud hříšného papeže Alexandra VI. aneb Jeden velký podvod

Jméno Borgia je už po staletí synonymem prostopášnosti a zvrhlosti katolické církve. Za všechno může asi nejslavnější nositel tohoto jména, Rodrigo, který se stal papežem Alexandrem VI. Hned v závěsu za ním pak jsou Cesare a jeho sestra Lucrezia, kteří měli být Rodrigovými dětmi. Netřeba připomínat, že narozenými v hříchu, neboť Rodrigo byl vysoký církevní hodnostář, a tudíž měl žít v nejpřísnějším celibátu. Jenže co když bylo všechno kolem rodiny Borgiů docela jinak? Co když už od poloviny 15. století čelíme jednomu z nejdokonalejších historických podvodů, který je důkazem toho, že účinné „public relations“ znali už v dávných dobách? Úspěšnou církevní kariéru zahájil Rodrigo v mládí. Jeho strýc se stal v roce 1456 papežem Kalixtem III. a povolal tehdy 25letého mladíka do svých služeb. Ve funkci kardinála a vatikánského vicekancléře si inteligentní a schopný muž vedl skvěle, a tak by nikoho nemuselo překvapovat, že po 35 letech byl i on sám zvolen papežem, který přijal jméno Alexander VI. Ale o jeho volbě tvrdí hodnověrné historické prameny, že byla podplacená a že vstupem Rodriga na Svatý stolec byla katolická církev upřímně vyděšena. Nový papež byl údajně veliký zvrhlík a intrikán: měl prý stovky milenek, nemanželské děti, neštítil se uplácet kohokoliv a tam, kde mu nepomohly peníze, neváhal a soupeře jednoduše zlikvidoval. O jeho skutcích šly tak strašné zprávy, že katolíci byli skutečně pobouřeni, a to navzdory tomu, že jejich církev rozhodně nebyla „svatá“. Kšeftování s odpustky, prostopášnost kněží a spoustu dalších nešvarů ostatně odsuzovali církevní reformátoři už od poloviny 14. století. [pullquote_right]Jedno je jisté, „hříšný papež“ byl sebevědomý muž, který své okolí pobuřoval arogancí a pýchou. Zároveň byl ale vynikající diplomat a ekonom, coby vicekancléř i kardinál odevzdával církvi to nejlepší, co dokázal. [/pullquote_right]

Místo zvrhlíka charakterní hrdina

Ale Alexander VI. překračoval v očích svých současníků onu pomyslnou únosnou mez. Pohlíželi na něj jako na vyslance pekel a o jeho zvrhlostech si cvrlikali vrabci nejen na římských střechách, ale po celé Evropě. O papežových hříšných skutcích najdeme důkazy v dobových důvěryhodných pramenech, hovoří o něm historikové stejně jako ostatní církevní preláti. Jenže existují i jiné, rovněž důvěryhodné zdroje, které ukazují zcela jiného Rodriga Borgiu. Jedno je jisté, „hříšný papež“ byl sebevědomý muž, který své okolí pobuřoval arogancí a pýchou. Zároveň byl ale vynikající diplomat a ekonom, coby vicekancléř i kardinál odevzdával církvi to nejlepší, co dokázal. Byl oblíbeným a úspěšným vyjednavačem i diplomatickým vyslancem, dokázal se poprat s nejtěžšími ekonomickými problémy. Existují svědectví, která vyzdvihují jeho čestnost a poctivost a v jejich světle se jeví nepochopitelné, že by podplatil konkláve, aby ho zvolila. Sám Rodrigo se zvolením nepočítal, některým kardinálům, kteří s ním byli spřízněni nebo spřáteleni, dokonce řekl, aby na konkláve nejezdili, protože to stejně nemá smysl.

Všechny hříchy byly vymyšleny

Stejně tak lze označit za výmysly, že by Lucrezia a Cesare byli jeho dětmi. Pocházeli z rodiny Rodrigova bratrance a pozdější papež k nim od dětství choval velkou náklonnost. Nelze se tedy divit, že si je vzal k sobě do Říma a tam se jim snažil „umést cestičku“. Což sice není příliš správné a výchovné, ale rozhodně to není smrtelný hřích. A jako naprostý nesmysl se jeví fakt, že by papež měl s Lucrezií milostný poměr a zplodil s ní dítě. Vymyšlené jsou i zprávy o dalších zvrhlostech a Borgiově rozmařilosti: naopak ve vatikánských archivech najdeme vzpomínky některých kardinálů, kteří se vyhýbali papežovu domu, protože je tam hostil skromnými jídly a oni pak odcházeli domů hladoví. [caption id="attachment_15974" align="alignnone" width="630"]Stejně tak lze označit za výmysly, že by Lucrezia a Cesare byli jeho dětmi. Stejně tak lze označit za výmysly, že by Lucrezia a Cesare byli jeho dětmi.[/caption] Kde se ale všechny ty nesmysly vzaly? A proč je někdo vypustil do světa tak promyšleně, že dodnes na nich stojí všechny knihy a filmy o rodině Borgiů? Zní to neuvěřitelně, ale všechny borgiovské aféry pocházejí sice z dobových, ale falzifikovaných pramenů. Jejich autory byli velmi často němečtí katolíci, kteří v Římě sloužili. Ti Borgiu doslova nenáviděli, hlavně proto, že plánoval reformu katolické církve, neboť si byl vědom, v jakém mravním marastu se nachází. A k největším hříšníkům patřilo právě německé duchovenstvo. V německých zemích panovalo jedno z nejhorších kupčení s odpustky, tamější klerici se nestyděli falšovat i papežské buly, v kterých si mohli psát, co je napadlo, a o jejich mravní bezúhonnosti je lepší pomlčet.

Stal se z něj nepřítel lidstva

V časech, v kterých Borgia žil, začala v Německu i proto silně zaznívat touha po reformování církve. Toho se s úspěchem chopil demagogický fanatik Martin Luther. Sílící protestantské hnutí mělo na své straně bohaté měšťany a finančníky, kteří toužili oslabit silnou pozici katolické církve. A tak jako mnohokrát předtím i potom v dějinách lidstva se na chvíli spojily dva tábory, které by si jinak nejraději podřezaly krky. Němečtí katolíci i protestanti pochopili, že diskreditace papeže Alexandra VI. je geniální tah. Pokud bude všemi nenáviděn a odsuzován, jeho reforma se minimálně protáhne, dojde-li k ní vůbec – to potěšilo katolické kněží. A protestanti zase pochopili, že když bude Svatý otec prohlašován za ďábla převlečeného za člověka, řada věřících bude hledat útěchu v řadách reformovaných církví. Odhad to byl správný. Na plánovanou reformu došlo až o mnoho let později, když už Rodrigo nežil, a protestantům se zvláště v německých zemích dařilo čím dál tím lépe. Co je ale pozoruhodné a nepochopitelné, je to, že mýtus o „ďábelském papežovi“ přežil až dodnes a katolická církev nehodlá jednoho ze svých členů očistit. Už před více než 80 lety napsal belgický katolický kněz Peter de Roo několikasetstránkovou knihu o Alexanderovi VI. a jeho rodině. V ní shromáždil všechny dostupné a skutečně ověřené materiály, z nichž jasně plyne, jak to bylo s Rodrigovou „špatnou pověstí“ ve skutečnosti. O této knize dnes takřka nikdo neví, všichni se stále dovolávají barvitých, třebaže vymyšlených historek. Děl obhajujících Rodrigovo jméno je víc, ale ani jedno není všeobecně známo. V souvislosti s Borgiovým příběhem si nelze nepoložit otázku: co když jsou takto zfalšovány i jiné etapy naší historie? A máme vůbec šanci odhalit někdy pravdu?

Publikováno: 07. 11. 2013

Kategorie: Historie