Svatý Václav: světec, nebo zhýralec?

Historie je určitě zajímavá věda, zvláště když se místo nezáživným letopočtům a přehledům válečných úspěchů a neúspěchů věnuje živým lidem. Ale je s ní velká potíž. Následujícím generacím zanechávají historici a kronikáři takový obraz své současnosti, který jim vyhovuje. Zkrátka je to tak, že se z jejich děl dozvíme to dobré o jejich oblíbencích, zatímco těm, ke kterým nepociťovali přílišnou náklonnost, byli schopni nasadit psí hlavu. Zvláště v českých dějinách je takových příkladů habaděj. A platí to i o takovém hrdinovi, jako byl svatý Václav. Co se jeho života týče, mnoho pramenů k dispozici není. A ty, které máme, vznikaly často mnoho let po Václavově smrti a navíc byly poplatné tomu, jak Václava potřebovala vypodobnit církev svatá. Český kníže z těchto příběhů vychází jako beránek a duše čistá, prostě světec každým coulem. Že je z něj pak tak trochu nudný patron, je vedlejší. Hlavně když může být vzorem pro své potomky. Současná historie ale odhalila o Václavovi i pár údajů, které ho staví do trochu jiného světla. A nejen jeho…

I světec byl jenom „normální“ chlap

Dovedete si třeba představit, že náš hlavní národní světec po nocích popíjel „jako Dán“? A k tomu ještě s pohanskými psy? Upřímně řečeno, nic jiného mu ani nezbývalo, protože v dobách, kdy žil, tedy v první polovině 10. století, nebyly Čechy zdaleka plně christianizované a většina lidí se držela svého oblíbeného starého náboženství. A Václav nebyl jiný než jeho současníci. Dokázal se podívat hluboko na dno nejedné číše a zřejmě se ani nezříkal půvabů vnadných Slovanek. Jak jinak si vysvětlit, že svou manželku podle všeho zapudil ve chvíli, kdy už mu asi, mírně řečeno, lezla na nervy, a on potřeboval trochu prostoru pro vlastní rozlet? Na jeho obranu ale musíme uvést, že ji nenechal bez mužské opory: údajně ji promptně provdal za jakéhosi svého dvořana.

Ale protože Václav dobře věděl, že křesťan by podobné kousky neměl dělat, vždycky se prý hluboce ze svých hříchů kál a upřímně se styděl. To do chvíle, než si zase potřeboval pěkně po „staroslovansku“ zařádit.

Odvaha, která se vyplatila

Z některých historických pramenů, které nejsou církvi zrovna po chuti, vyplývá i to, že bratrovrah Boleslav I., později křesťanskou propagandou pasovaný na Ukrutného, nebyl zdaleka až takový padouch, jak plyne z oficiální verze příběhu. Jistě, vražda vlastního sourozence není nic pěkného, ale ať to zní sebedrsněji, byl to v době našeho příběhu běžný způsob, jak se zbavit někoho, kdo nám kříží plány. A Václav je křížil Boleslavovi docela hodně. Hlavně co se postoje k německému císaři týče. Boleslav nebyl zdaleka zastáncem politiky ústupků a posílání ponížených suplik, které doprovázeli oni pověstní, na českých loukách vykrmení voli. Boleslav se chtěl německému císaři postavit. A po Václavově smrti to také dokázal. Bojoval proti císaři Jindřichovi 14 let, a to velmi úspěšně. Ale silová převaha byla přece jen na německé straně. Nicméně odešel z dlouholetého válečného sporu jako morální vítěz: stal se uznávaným partnerem, kterého bylo zapotřebí brát vážně.

Čípak je ta lebka?

Dějiny si ale dovedou se svými aktéry někdy pěkně „pohrát“. Osudy obou rozhádaných bratrů opět spojila další století. A to dost bizarním způsobem. Součástí pokladu chrámu sv.Víta je také tzv. lebka sv.Václava, kterou můžeme každoročně vidět při celebrování slavnostní mše během svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi. Ano, je to právě ta lebka, kterou pražský arcibiskup žehná naší zemi i všem věřícím. Jenže to nejspíš vůbec není lebka sv.Václava, ale muže téměř padesátiletého, tedy mnohem staršího, než byl světec v době své smrti. A podle některých antropologů, kteří potvrdili, že se jedná o příslušníka přemyslovského rodu, by se mohlo jednat dokonce o lebku Boleslavovu! Pokud tomu tak je, není ovšem důvod ke zklamání. Je jistě dobře, že nám ve skutečnosti žehná muž, který prokázal nespornou statečnost a ukázal dalším generacím, že bychom před velkými soupeři neměli utíkat a že i malé vítězství je někdy vítězstvím velkým. A že někdy se výhra skrývá za zdánlivou prohrou.