Umíte chytit Štěstěnu za pačesy aneb Netlačí vás někde bota?
Tato rčení používáme, aniž bychom přemýšleli o tom, kde se v naší mateřštině vzala. Jsou nám tak blízká, že je považujeme za automatickou součást jazyka, který nás provází celý život. Vždyť zní tak blízce, mají neotřelý půvab hovorových výrazů. Tvrdit, že mnohá z nich přežila několik tisíciletí a do zvukomalebné češtiny přicestovala z dávných antických dob, se zdá jako za vlasy přitažené. A přitom rčení jako chytit příležitost za pačesy nebo žabomyší válka připadala výstižná už starým Řekům a po nich i Římanům.
Už filozof Aristoteles oceňoval příměr o první vlaštovce, která jaro nedělá. Prostě i on dobře věděl, že jeden polibek ještě neznamená lásku a první úspěch není úspěchem trvalým. Tahle vlaštovka k nám připutovala přes propast věků z příběhu o jednom bohatém synkovi, který po otcově smrti užíval života plnými doušky, až „rozfofroval“ veškerý nemalý majetek. Pak už mu nezbylo nic než lehké šaty a plášť. Tu uviděl vlaštovku, která kroužila nebem v radostném letu nad příchodem prvních jarních dní. Mladý zhýralec si řekl, že když už přilétla vlaštovka, jaro je opravdu tady a prodal i ten plášť. Když se pak zima ještě na nějaký čas vrátila, vyčítal nebohé vlaštovce svou vlastní nezodpovědnost.
A když jsme na skok ve zvířecí říši, klidně v ní ještě chvíli zůstaňme. Ostatně žijeme v době, kdy se na české politické scéně vedou žabomyší spory každou chvíli. Budiž nám útěchou, že se vedly už před naším letopočtem, jak si stačil všimnout jeden navýsost vtipný Řek jménem Pigres. Sepsal parodii na Homérovu Iliadu s pro nás dost obskurním názvem Batrachomyomachia, což ve staré řečtině znamenalo docela jednoduše Vojna žab a myší. V jeho nehrdinském eposu se mezi sebou hlodavci a obojživelníci poškorpí v podstatě pro nic za nic. Stejně jako to činí znepřátelené strany dodnes.
Sestup do říše zvířat
Hašteřivost je člověku vlastní stejně jako schopnost milovat. Díky ní se už v antickém Římě hádali lidé o kozí chlup, stejně jako to občas děláme my. Rčení vzešlo z jednoho hodně hloupého sporu na téma, zda lze ten zmiňovaný kozí chlup označit za vlnu stejně srst ovčí. O výsledek sporu se dnes už pochopitelně nikdo nezajímá, ale zůstala nám na něj jazyková vzpomínka, která přežila už dávno mrtvé aktéry.
A když jsme na skok ve zvířecí říši, klidně v ní ještě chvíli zůstaňme. Ostatně žijeme v době, kdy se na české politické scéně vedou žabomyší spory každou chvíli. Budiž nám útěchou, že se vedly už před naším letopočtem, jak si stačil všimnout jeden navýsost vtipný Řek jménem Pigres. Sepsal parodii na Homérovu Iliadu s pro nás dost obskurním názvem Batrachomyomachia, což ve staré řečtině znamenalo docela jednoduše Vojna žab a myší. V jeho nehrdinském eposu se mezi sebou hlodavci a obojživelníci poškorpí v podstatě pro nic za nic. Stejně jako to činí znepřátelené strany dodnes.
Případ nevěrné manželky
Ani taky hezky česky znějící rčení „chytit příležitost za pačesy“ není ničím jiným, než připomínkou antických časů. Řekové dobře věděli, jaká dovede být Náhoda nebo taky Štěstěna či Příležitost potvora. Říkali ji Tyché (Římané pak Fortuna). A zobrazovali ji jako nahou slepou ženu s bohatou kšticí nad čelem a vzadu holohlavou. Jednou okřídlenou nohou se opírala o kolo a druhou, rovněž okřídlenou, vykračovala do vzduchu. To vše mělo naznačovat vrtkavost paní Štěstěny, ale na druhou stranu i to, že kdo je pohotový, může ji chytit při setkání tváří v tvář za „pačesy“ a už ji nepustit. A váhavec se pak už jen marně ohlíží za vzdalující se holou lebkou podivné „krasavice“. Z předešlých řádek je snad jasné, že už naši antičtí předkové dobře věděli, kde je „tlačí bota“. Vděčíme za to velkému římskému státníkovi a velmi váženému muži Aemiliovi Paullovi. Ten byl svými vrstevníky považován nejen za vzor všech ctností, ale také za šťastného majitele okouzlující a vzorné ženy. Jaké bylo jejich překvapení, když Aemilius nechal po několikaletém manželství zničehonic rozvést. Když se ho přátelé ptali po příčině, natáhl Paullus nohu, ukázal za botu a řekl něco o tom, že i tahle botka je na první pohled krásná a kvalitní, ale nikdo jiný než ten, kdo ji nosí, nemůže vědět, kde pekelně tlačí.Muž, který byl a nebyl rysem
A jestli si myslíte, že běžné úsloví o tom, že někdo má oči jako rys, ukazuje jasně na tuzemský původ, protože rys zde býval běžným zvířetem. Jenže proč zrovna rys, když stejně tak dobře mohla posloužit mnohem běžnější kočka domácí? On totiž ten rys původně zas tak moc rysem nebyl… Jeden z bájných Argonautů se jmenoval Lynkeus a byl proslulý „ostřížím“ zrakem. Na tuto jeho schopnost si vzpomněl v době baroka jeden francouzský básník a použil Lynkea jako přirovnání, když chtěl popsat někoho s toutéž vlastností. Jenže jméno dávno zapomenutého hrdiny se ve francouzštině psalo ve verzi Lyncée a z toho pak vzešlo slovo lynx, tedy rys. Cesty jazyků jsou zkrátka nevyzpytatelné, spletité a dokládají, že stará dobrá Evropa je nakonec asi opravdu naším společným domovem.Publikováno: 23. 05. 2011
Kategorie: Historie
