Úspěšná emancipace v temném středověku

Vikingové nebo správněji Normané nám jsou většinou prezentováni jako neotesaní a špinaví válečníci drsných mravů, kteří rozuměli především řeči zbraní, a s nějakou etiketou si zrovna hlavu nedělali. Jak se ale s touto charakteristikou slučuje skutečnost, že vikingské ženy se těšily úctě a postavení, o němž si mohly jejich současnice v relativně civilizovanějších společnostech nechat jenom zdát? Průměrná vikingská žena musela být velmi samostatná a ekonomicky zdatná. Právě na ní totiž ležela tíže péče o rodinný majetek, když muži vyjížděli na objevitelské a loupežné výpravy na moře, a to nejen podél evropského pobřeží. Určitě i díky tomu si vydobyla v normanské společnosti pozici takřka rovnocennou s muži.

Rovnoprávnost po „vikingsku“

Severoevropanky se účastnily všech obřadů a slavností, hostin a oslav. Směly volně vycházet, svobodně cestovat a také bez problémů přijímat mužské návštěvy. Měly také velká práva, pokud na ně nějaký, třeba i vlastní manžel vztáhl nešetrně ruku. Dobře byla ošetřena také jejich práva dědická, stejně jako myslelo staré skandinávské právo na situace, kdy se manželská dvojice musela rozejít. Staré vikingské kroniky zaznamenaly nejeden případ, kdy ženy vstupovaly do významných politických a ekonomických jednání a významně je ovlivňovaly svými názory.

Krásky dobývají Anglii

Příslušnice něžného pohlaví byly ve středověké Skandinávii skutečnou mužovou ozdobou. Antropologické výzkumy ukázaly, že v raném středověku byly tamější krásky opravdu hodny tohoto označení. Povětšinou dobře rostlé světlovlasé a rusovlasé dámy měřily mezi 165 až 170 centimetry, což byla výška, které třeba ve střední Evropě dosahoval málokterý muž. Měly také dostatek hodnotné potravy, takže byly i poměrně zdravé.

Ženy Vikingů mají určitě nehynoucí zásluhu na tom, že normanské osídlení Británie dopadlo dobře a nakonec se obešlo bez větších válečných střetů s původním anglosaským a keltským obyvatelstvem.

Těchto svých fyzických předností využívaly Normanky nejen k tomu, aby zdobily rodinný krb a svým manželům rodily malá „Normánčata“, ale byly jejich věrnými družkami také v četných bojích. Potvrzují to i archeologické nálezy z Anglie, kam v 9. století Vikingové dorazili a osídlili s úspěchem tuto část Evropy. 
Už při vylodění je doprovázely ženy bojovnice. Nejednalo se o žádné speciálně školené válečnice, ale je zřejmé, že většina Normanek vládla obstojně mečem a nožem: ten ostatně nosila za pasem neustále i během dne. Byl dokonce nalezen hrob, v němž odpočívala vikingská amazonka pohřbená se třemi meči o velikosti, s kterou by si dnes poradil málokterý muž. Ženy Vikingů mají určitě nehynoucí zásluhu na tom, že normanské osídlení Británie dopadlo dobře a nakonec se obešlo bez větších válečných střetů s původním anglosaským a keltským obyvatelstvem. Válečná vřava jim sice nebyla cizí, ale nejspíš právě ony měly lví podíl na tom, že jejich mužové vyměnili zbraně za pluhy a věnovali se raději zemědělství a obchodu.

Meč vystřídal jazyk

Někteří sociologové a historikové zřejmě správně upozorňují na to, že historicky zakořeněná úcta k ženám má vliv i na jejich dnešní postavení ve skandinávských zemích. Tam jsou ženy daleko častěji významnými političkami a jsou více činné ve veřejném životě, než je tomu u nás. Muže to nijak nepobuřuje a považují to za naprosto samozřejmou věc. Ženské jazyky současných Seveřanek jsou určitě stejně ostré, jako byly středověké meče a dobře nabroušené ostří se hodí v bitvě stejně jako v parlamentní hádce.