Victorie Beckhamové a metrosexuálové z dávných dob

Skeptici rádi říkají, že móda nepřináší nic nového, že mnohé už tu někdy bylo. Není to tak úplně pravda, každá doba má své výstřelky, které se pak už nikdy neopakují. Ale je možná uklidňující vědět, že v každé době žili lidé, pro které se oblékání stalo kultem, stejně jako dnes pro Victorii Beckhamovou nebo nejrůznější homosexuální stylisty. I když o ty největší výstřelky se nejspíš postaralo období baroka a rokoka, kdy zvláště šlechta už nevěděla, jak by svým pěstěným zevnějškem upoutala. Už ale gotičtí floutkové dovedli šokovat. Potrpěli si na střevíce, šité většinou z jasně červené kůže, které měly dlouhé špičky. Říkalo se jim „čapí nosy“ a pro mnoho mravokárců tehdejší doby byly ztělesněním veškerého pokleslého přepychu a zhýralosti. Došlo to tak daleko, že český král Jiří z Poděbrad tuto obuv roku 1464 zakázal a poprosil své věrné, aby její zhotovování ševcům zakázali. Jeho snaha se pochopitelně minula účinkem. A jestli vás dnes překvapují dámy na vysokých kramflecích a nepohodlných platformách (mezi námi, někdy v takové obuvi můžete potkat i muže), vězte, že mají ještě hodně co dohánět. Podpatky a korkové platformy byly módní už v barokní době. Původně je tvůrci módní obuvi používali proto, aby se panstvo alespoň trochu bezpečně dostalo přes ulice tehdejších měst, kterými protékalo nejen bahno, ale i mnohem »voňavější« věci. Jenže z nutnosti se záhy stala móda, označovaná některými rozumnými současníky za příšernou. Zvláště dámy nosily tak vysoké platformy, že jejich botky vypadaly jako malé chůdy. Časem se korek začal potahovat kůži a zdobit dokonce drahokamy. Muži prý byli z tohoto výstřelku nadšeni, protože jejich drahé polovičky jim jen těžko mohly utéci a v podobné obuvi se jen těžko po špičkách vykrádaly z paláců na tajná milostná dobrodružství. Nejdéle se tato móda udržela v Benátkách, proslulých záletnými ženami a žárlivými manžely. Jindy rozmařilá Francie se ale s tímto výstřelkem nikdy nesžila a rozšířilo se tam přísloví: Čím vyšší podpatky, tím nižší morálka. A v Anglii byli dokonce ševci kontrolováni mravnostní policií, která jim zakazovala takové nebezpečné boty ukazovat za výlohou.

Rokoko bylo zase pověstné svými parukami

Ty dámské měřily někdy až kolem metru a nosit je na hlavě nebyla žádná legrace: někdy musely být dokonce podepírány drátěnými konstrukcemi. Součástí takové paruky byla i malá umělecká díla: někdy zátiší s ovocem, jindy dokonce celá venkovská krajinka se stádem ovcí a půvabnými pastýřkami a pasáčky. Jsou popsány dokonce modely, kdy měly dámy v paruce vetknuty lahve s vodou a v nich pluly čerstvé květy. Je jasné, že příprava takového účesu trvala několik hodin a stála malé jmění. I proto je měly dámy na hlavách několik týdnů, spaly kvůli nim vsedě a užívaly si na hlavách přítomnosti blech a vší. Paruková móda ale byla zvrhlá nejen ze zdravotních důvodů. Dokázala také pěkně zahýbat ekonomikou. Například Prusko, které zažívalo v druhé polovině 18. století ekonomickou recesi, spotřebovalo za jeden rok na 100 milionu liber (tedy přibližně našich 50 milionů kilogramů) pudru, většinou právě na pudrování paruk. Smutné je, že na jeho výrobu padly i miliony tun mouky, která byla při výrobě pudru základní surovinou. Jen pro pořádek dodejme, že se jednalo o mouku, z které se normálně pekl chleba. I jinak střízlivé 19. století přineslo do módy trochu vzruchu. Postarali se o něj angličtí dandyové, mladí mužové, kterým bychom klidně mohli říkat předchůdci dnešních metrosexuálů. Předháněli se ve výstředních módních kreacích, každý den museli mít na sobě neokoukaný model a byli proslulí svým cynismem a lehkou arogancí. Jejich nekorunovaným králem byl jistý George Bryan Brummel, kterého obdivovaly mnohé slavné osobnosti té doby, včetně spisovatelé Honoré de Balzaca. Sám budoucí anglický král Edvard VII. trávil v jeho bytě dlouhé hodiny a načerpával inspiraci pro své vlastní dandyovské nápady. Brummel se ale zadlužil tak, že nakonec musel navždy opustit Velkou Británii.