Vítejte v Hyperboreji aneb Atlantida nebyla jediná

Nejen bájná Atlantida se ztratila v propadlišti věků. Starověké rukopisy hovoří ještě o další zmizelé zemi. Nacházela se na nejzazším severu a bývá označována „Ultima Thule“. Právě ona byla domovem tajemného národa Hyperborejců, a proto se jí také někdy říká Hyperborea. Tato podivuhodná krajina byla podle bájí domovem boha Apollóna, který tu přebýval, když zrovna nebyl v Delfách. Hyperborea byla zemí věčného světla, což Řekům muselo připadat jako učiněný zázrak, ale my, co něco víme o polárních létech, zas tak překvapení nejsme. Hyperborejci byli nadáni stejnými, téměř nadpřirozenými dovednostmi jako obyvatelé Atlantidy. Podle starověkých popisů byli vysocí, krásní, světlovlasí a se světlou pletí.

Stopy vedou i k nám

To by napovídalo tomu, že se možná nejednalo o žádný zázračný národ, ale o docela „obyčejné“ germánské obyvatele dnešní Skandinávie. Svým vzhledem museli Řeky, kteří byli převážně menší, zavalitější, snědí a tmavovlasí, doslova uchvacovat. Jistě pak mnohým z nich mohli Skandinávci připadat jako skuteční potomci světlovlasého boha Apollóna. Navíc už ve starověku jsou zaznamenány čilé kontakty mezi jihem Evropy a dalekými zeměmi na severu. Kartáginští obchodníci například dováželi své zboží až na Shetlandské ostrovy a Island, stejně tak mínójská civilizace obchodovala se Skandinávií i se střední Evropou. Ostatně i u nás se našla řada artefaktů, které tyto obchodní styky z doby bronzové potvrdily. A za Keltů, velkých milovníků krásných věcí, tyto kontakty ještě zesílily. Mínojci vyhledávali na severu Evropy také naleziště cínu a mědi, tudíž je velmi pravděpodobné, že dobře znali naše Krušné hory, které jsou lokalitou bohatou právě na cín. Ale zpět k Hyperboreji. Těžko můžeme tvrdit, že tato země se nacházela někde v České kotlině. Pátrat po ní musíme opravdu v nejsevernější části Evropy. A i když se řada badatelů shoduje na tom, že její záhada je vlastně vyřešena, protože v podstatě víme, jak se to s ní mělo, možná to s touto tajemnou zemí zas tak jednoduché není.

Muž, který skončil pod dozorem

I v nedávné minulosti se objevila svědectví, která hovořila o tom, že se poblíž severního polárního kruhu dějí velmi podivné věci. Po II. světové válce podnikl americký letecký admirál Richard E. Byrd několik letů nad severním pólem. Dělo se tak v rámci operace „Vysoký skok“, jejímž oficiálním cílem bylo mapování obou zemských pólů. Skutečným účelem ale bylo pátrání po místech, kde by se mohli skrývat uprchlí nacisté. [pullquote_left]V dalších letech byly ve stejné oblasti zaznamenány podivné úkazy, které zase velmi zajímaly všechny „ufology“. Mezi nimi je i svědectví jistého Reinholda Smithe, který tvrdil, že byl v přímém kontaktu s obyvateli tajemné země na severu, kteří ho dokonce vzali na vzdušnou „projížďku“ ve svém úžasném stříbrném korábu.[/pullquote_left] Existuje záznam z února 1947, kdy si Byrd zapsal skutečně fantastické zážitky. Uvádí, že přelétával oblast, kde je purpurový sníh, přístroje tu přestávají fungovat a „zbláznily“ se i magnetický kompas a gyroskop. Asi po 20 minutách se objevilo pohoří vysoké 2950 stop. Přestože se jednalo podle mapy o regiony, kde už je v podstatě věčný led, Byrd si všiml, že pod ním jsou rozsáhlé lesy a husté travnaté porosty. Dokonce zahlédl nějaké zvíře, které se nápadně podobalo mamutovi. Teploměr ukazoval vnější teplotu 23 stupňů Celsia. Krajina byla osvětlena podivným světlem, které jako by nepocházelo od Slunce. Jen pár hodin poté, co Byrd svůj let skončil, a jeho záznamy se octly u nadřízených, byl podroben několikahodinovému výslechu vojenských expertů i lékařů. I po jeho ukončení byl pod přísnou kontrolou a dostal striktní zákaz o svých zážitcích někde vyprávět. V dalších letech byly ve stejné oblasti zaznamenány podivné úkazy, které zase velmi zajímaly všechny „ufology“. Mezi nimi je i svědectví jistého Reinholda Smithe, který tvrdil, že byl v přímém kontaktu s obyvateli tajemné země na severu, kteří ho dokonce vzali na vzdušnou „projížďku“ ve svém úžasném stříbrném korábu.

Pomatení smyslů nebo paralelní svět?

O Reinholdově duševním zdraví můžeme pochopitelně do jisté míry pochybovat, ale co si počít se svědectvím dvou německých archeologů, kteří kopali v červnu 1940 v Ipiutaku na severovýchodní Aljašce, v oblasti, která je v podstatě celoročně pokrytá sněhem a ledem? Magnus Mark a Froelich Raineytehdy objevili ruiny, které napovídaly, že zde ve starověku stálo kvetoucí město. Lokalizovali na osm stovek domů pro nejméně čtyři tisíce obyvatel. Oba vědci trvali celý život na tom, že objevili metropoli nějaké vyspělé civilizace, ovšem o jejich výzkumy raději nikdo nestál. [caption id="attachment_6242" align="alignright" width="300" caption="Admirál Richard E. Byrd: "Krajina byla osvětlena podivným světlem, které jako by nepocházelo od Slunce.""][/caption] Nabízí se vůbec nějaké logické vysvětlení? I když si řekneme, že Mark a Rainey mohli najít nějaké sídliště z dob, kdy daleký sever ještě nebyl ledovým královstvím, co se svědectvím admirála Byrda? Může existovat v severní části zeměkoule nějaký paralní svět, který funguje nezávisle na našem? A co když měli pravdu němečtí nacističtí mystikové, kteří tvrdili, že na obou zemských pólech je právě vstup do těchto paralelních světů? Nabízí se také teorie, o které píší Jacques Begier a Louis Pauwels ve svém slavném „Jitru kouzelníků“. Autoři zde tvrdí, že na Zemi jsou místa, kam lze dojít, ale z nichž už se prakticky nelze vrátit a nejdou zachytit na mapě. Ostatně i v „oficiální“ matematice existuje teorie o tzv. Riemanových plochách skládajících se z velkého množství vrstev, jež nejsou ani nad sebou ani pod sebou. Prostě zaujímají vlastně tentýž prostor. Pak by mohl vedle našeho „normálního“ světa existovat ještě ten jiný, v němž oni Hyperborejci žijí tak, jak o nich psaly už dávné starověké legendy.