Vítejte v XVIII. století - přeskočilo lidstvo 300 let?

Ve skutečnosti nežijeme v roce 2011, ale v r. 1711, tvrdí německý historik Heribert Illig. Důvodem je údajně grandiózní mystifikace, o kterou se postarali středověcí kronikáři, kteří do kalendáře přidali tři sta let. Ale proč by potřebovali měnit chod dějin? Hypotézu, že žijeme v XVIII., a nikoli v XXI. století, nastínil Illig ve své knize „Vymyšlený středověk“. K jeho kuriózní myšlence ho přivedlo studium dějin raného středověku (od VII. do X. století). Zaměřil se na písemné dokumenty a architektonické památky z té doby a našel řadu nesrovnalostí. Autor ve své publikaci tvrdí, že z tohoto období, nazývaného také Temný věk, se dochovalo jen málo záznamů. Všechny přitom pocházejí z mnohem pozdější doby. Ze VII. až X. století se podle něj nedochovala jediná kronika, pergamen nebo kniha. Tři sta let vzduchoprázdna… Stejná „nouze“ se týká i archeologických památek a předmětů materiální kultury z té doby. Ani v jednom z měst, známých ještě z dob Římského impéria, se nedochovala kulturní vrstva vztahující se k danému období. Jak je to možné?

Kam zmizelo 300 let?

Německý historik předkládá některá fakta, která jsou podle jeho názoru nepopiratelná: Podle kronik přišli Maurové do Španělska v roce 711. Přitom první budovy, které postavili, pocházejí až z X. století! V jakých domech nebozí Maurové celou dobu žili? V VII. století založil opat Kolumban v Galii několik klášterů. Zdálo by se naprosto logické, že budou postupně přibývat, ale kde nic, tu nic. Další klášter byl v Galii založen až r. 1084, kdy vznikl kartuziánský řád. A od té doby kláštery rostly jako houby po dešti. Všechny řády - ať už šlo o františkánský, celestýnský, dominikánský nebo jakýkoli jiný -, budovaly jeden klášter za druhým. Proč to nedělaly dřív? Co bylo důvodem třísetleté pauzy? Poslední antické mozaiky pocházejí ze VII. století, další se objevily až v roce 1018. Copak by lidé na tři sta let zapomněli, jak se vyrábějí, a pak si najednou vzpomněli?

Strach z božího trestu

Podle Illigova názoru za tímto pochybným opatřením stojí nejspíš římský král a císař Ota III., který vládl v letech 996 až 1002. Jeho matkou byla byzantská princezna Theofano, která po svatbě s Otovým otcem Otou II. udržovala těsné svazky s byzantským dvorem. Tehdejší římský papež Silvestr II., kterého vyzvedl na stolec právě Ota III., byl znalcem arabské matematiky a astronomie. Proč ale bylo třeba dodat k existujícímu datu dalších 300 let? Otovo postavení nebylo zrovna záviděníhodné. Země, které vládl, byla pustošena a drancována, šlechta byla odbojná a císařova autorita byla prakticky nulová. Bylo zapotřebí sjednotit národ a k tomu byla třeba národní idea. Proto vzdělaný a osvícený Ota sáhl po osvědčené zbrani – strachu svých poddaných.

Vyhlásil, že ve skutečnosti nežijí v VII., nýbrž na konci X. století. A jaký ho k tomu vedl důvod? Všeobecný strach z příchodu magického roku 1000, po kterém měl nastat trest Boží. Zavládla obrovská panika a odbojní šlechtici začali ze strachu před božím hněvem rozdávat majetek a vstupovat do klášterů.

Ota tuto davovou psychózu dovedně využil ve svůj prospěch a získal na svou stranu i církev. A protože vystupoval jako laskavý a moudrý ochránce lidu, podařilo se mu upevnit i vlastní autoritu. Jeho mystifikace byla úspěšná a podle Illiga přetrvala až do dnešních dnů, ačkoli Ota jako panovník dlouho nevládl.

Už faraoni měli skvělé PR

Pokusy o falzifikaci dějin jsou staré jako lidstvo samo. Už ve starém Egyptě byly skutky vládnoucích faraonů líčeny mnohem lépe než ve skutečnosti. Příkladem může být faraon Ramesse II. (1279 až 1213 př. n. l.), který vedl mimo jiné bitvu u Kadeše. Faraonovo bojové nasazení vylíčili jeho současníci jako mimořádně statečný počin. Ve skutečnosti vzal i se svými tělesnými strážci nohy na ramena. Jiný faraon, Achnaton (vládl zřejmě 1359 až 1342 př. n. l.), provedl radikální náboženskou reformu, zrušil všechna božstva a stanovil náboženství jediného boha Slunce. Po jeho smrti byl tento náboženský směr zcela zavržen a už o generaci později byl Achnaton jako zločinec důsledně vymazán i z oficiálních dokumentů, což záhy vedlo k jeho zapomenutí. Jeho existence byla znovuobjevena teprve v první polovině XIX. století v souvislosti s výzkumy v archeologické lokalitě Tell el-Amarna. V Rusku považují za prvního oficiálního „zapisovače“ dějin Ivana Hrozného (1530 – 1584). Car byl zadavatelem středověké monumentální kroniky světa zvané „Licevoj Letopisnyj Svod“, která vychází z byzantské tradice a počíná v biblických časech stvořením světa. Asi nepřekvapí, že všichni Ivanovi odpůrci jsou v ní líčeni jako zločinci. Carovi kronikáři v ní mimo jiné zaznamenali i „pokus bojarů o puč“ z roku 1533, ke kterému přitom nikdy nedošlo. Žádný dokument, kromě „Svodu“, ho také nezmiňuje. Historie se přepisovala i v nacistickém Německu a stalinském Rusku. Způsobů, jak vytvořit historický mýtus, je několik – od „náhodného nalezení“ dávno ztracených dokumentů až po nejrůznější vědecké teorie, které najednou dokážou vysvětlit to či ono. Zdroj: tainy.net