Země měla mít v r. 1963 prstenec jako Saturn

Na počátku 60. let chtěly USA vypustit na oběžnou dráhu půl miliardy tenoučkých měděných jehliček dlouhých 1,8 cm. Ty měly kolem Země vytvořit prstenec, který by odrážel rádiové vlny. Zapomenutý projekt studené války dostal název Project West Ford. Ministerstvo obrany USA předpokládalo, že prstenec West Ford bude fungovat jako největší rádiová anténa v historii lidstva. Měla sloužit na ochranu amerických zájmů proti případnému útoku ze strany tehdejšího Sovětského svazu a zajistit bezpečnou komunikaci v případě války. Projekt, který měl vytvořit výsostnou americkou ionosféru, vznikl v roce 1958 v Lincolnově laboratoři v Massachusettském technologickém institutu. Jehličky měly zajistit odraz signálu o frekvenci 8 gigahertzů a bezproblémový rádiový provoz i v době, kdy Zemi zasáhnou rušivé vlivy kosmického počasí, například sluneční erupce. O něco podobného se Američané pokoušeli už v roce 1946 – tehdejší projekt Diana plánoval pro přenos signálu využití Měsíce. [pullquote_right]O něco podobného se Američané pokoušeli už v roce 1946 – tehdejší projekt Diana plánoval pro přenos signálu využití Měsíce.[/pullquote_right] V říjnu roku 1961 vypustila NASA do vesmíru první část nákladu měděných drátků. Ty se ale nedokázaly oddělit od sondy a o jejich osudu není nic známo. V květnu 1963 odstartovala do kosmu druhá část projektu West Ford. Náklad se uvolnil podle plánu a jehličky vytvořily řídké mračno na oběžné dráze ve výšce 3500 kilometrů. Pohybovaly se po tzv. polární dráze, tedy zhruba kolmo na osu oběhu Země od severního pólu k jižnímu. Díky tomu se pomocí dvou mikrovlnných antén podařilo uskutečnit přenos mezi Kalifornií a Massachusetts, jehož kvalita byla popsána jako srozumitelná, přičemž datový přenos probíhal rychlostí až 20 kilobitů za sekundu. „Komunikační mrak“ ale postupně řídl, takže v červnu téhož roku dosahovala rychlost přenosu jen 400 bitů za sekundu a 2. července byl experiment ukončen. Závěr zněl, že technologie je v praxi použitelná s tím, že pro tvorbu nové odrazné plochy je třeba vypustit hustší mrak, který by na oběžné dráze vydržel déle. Jak vlastně skončily drátky, které byly vypuštěny na oběžnou dráhu? Část se v průběhu několika dalších let dostala zpátky na Zemi a velké množství jich leží v polárních oblastech naší planety. Některé (spolu se sondami, které je vypustily) i nadále krouží po naší orbitě, ale tvoří zanedbatelnou část kosmického smetí, jež se na ni mezitím dostalo.