Kolonizace vesmíru se komplikuje

Jestli se vám už nelíbí na naší matičce Zemi, přihlaste se do amerického vesmírného programu, který plánuje postupnou kolonizaci vesmíru. Má to ale mnohá úskalí, která vědci budou muset ještě vyřešit. Největším problémem je pochopitelně velká vzdálenost našich nejbližších vesmírných sousedů. Tak například k Alfě Centauri, trojhvězdě, která je nejjasnější hvězdou souhvězdí Kentaura, to máme ze Země zdánlivě „co bychom kamenem dohodili“ - tedy „jenom“ 4,35 světelného roku. Jenže při současných možnostech je to výlet, který by trval několik desítek tisíc našich pozemských let. Pro srovnání: Nejrychlejší vesmírnou sondou je stále Voyager 1 vypuštěný do vesmíru v roce 1977. Je stále na cestě a po více než třicetiletém letu se nachází přibližně nějakých 16,5 světelné hodiny od Země. Od té se přitom vzdaluje rychlostí přibližně 1 500 000 kilometrů za den. Velmi zásadním problémem tak zůstává, jak dostat do vzdálených kolonií jejich budoucí obyvatele, a to jako živé bytosti, nikoliv jako rozpadající se kostry. I když se ve vyspělých zemích pomalu prodlužuje průměrný věk, nikdy pochopitelně nebudeme naživu tisíce let. Vědci proto navrhují buď hibernaci kolonistů, nebo zamražení embryí. Už ale neodpovídají na otázku, kdo ve vesmíru ona embrya odnosí. A už vůbec se nestarají o to, jestli obyvatelé jiných světů vůbec stojí o to, aby se k nim někdy přistěhovali příslušníci naší civilizace se všemi jejími nešvary a chybami.