Komentář: Nezakazujte psy, zakažte jejich majitele. Některé.
Máte doma psa? A jenom proto, že se část veřejnosti, včetně politických špiček, rozhodla, že se jedná o bojové plemeno, čekáte, že vám ho zabaví, budete si na něj muset pořídit »zbrojní pas« nebo se dostane na seznam psích ras, které se nesmí dále množit?
Říkám to hned na začátku: jsem sice pejskař, neboli odborně kynolog, ale nejsem majitelem žádného z plemen, která se s oblibou zařazují do skupiny označované »bojová plemena«. Přesto se mi vždycky zježí všechny chlupy na těle, když se někdo pustí do »odborné a zasvěcené« debaty na téma: „Jak se vypořádat s bojovými psy“. K těmto učeným debatám, často za účasti nějakého neomylného politika, dochází většinou poté, kdy médii proběhne zpráva, že někoho napadl a vážně zranil některý z „bojových“ psů. A myslím, že stejná muka jako já prožívá každý, kdo o psech něco málo ví.
1. Neexistuje žádná oficiální skupina bojových psů. Nikde tedy není jasně a „státotvorně“ uvedeno, že do ní patří například: stafordshirští pitbulteriéři, bulteriéři, rotvajleři, mastifové, němečtí ovčáci atd., atd....ano, ta skupina by nakonec mohla být skoro nekonečná... Rozdělme si psy raději do skupin zvládnutý a nezvládnutý pes. A z toho vyplývá následující bod.
2. Pes je jenom zvíře. Můžeme ho milovat sebevíc, ale potřebuje nejen naši výchovu, ale také náš dozor. Tudíž za to, co dělá pes žijící mezi námi lidmi, nesou zodpovědnost zas a zas jenom lidé. Kdo se někdy pohyboval mezi pejskaři, poznal rotvajlery a pitbuly, na kterých by se nechalo dříví štípat a poslušné tak, že až rozum zůstává stát. Stejně tak potkal jezevčíky, pudly, kokršpaněly a další menší mazlíky, ke kterým nebylo radno se přibližovat. Ale ti dobří i nevychovaní psi byli jen a jen výsledkem práce, kterou si s nimi lidé dali. Nebo také jejich lhostejnosti. A dostáváme se k dalšímu bodu...
3. Když si člověk pořídí psa, bere na sebe velkou zodpovědnost. Nechci se nikoho dotknout, ale prakticky tak velkou, jako když se mu narodí dítě, o které se musí nejen starat, ale měl by ho také vychovávat. Správní pejskaři vědí, kolik času jim zabere, než naučí malého čtyřnohého neposedu základům slušného psího chování. Stejně jako vědí, že kamkoliv ho s sebou vezmou, musí mít neustále oči na stopkách, aby nedošlo k nějaké nepříjemnosti. Veškerá tato námaha jim ale nepřijde zbytečná, protože své psy milují a život bez nich si nedovedou představit. Přesným opakem je ovšem druhá skupina rádoby pejskařů.
4. Ti si pořizují zvíře jako ozdobu své zahrady, jako prvek dokreslujících jejich image, proto, že soused má taky psa, nebo také proto, že si myslí, že by bylo prima mít psa...Tím ale pro ně vše končí. S takřka stoprocentní jistotou lze říci, že u těchto majitelů nemůže být o výchově, případně výcviku ani řeč. Přitom zvládnutého psa budou mít jenom ti z nás, kdo se budou snažit porozumět psům, jejich světu a tomu co potřebují. A oni potřebují především velitele, tedy po jejich „vůdce smečky“.
5. To že je kolem nás tolik psů, a to mnohem více než v řadě dalších evropských zemí, vede k řadě situací, které mohou být pro „nepejskaře“ stresující. Jejich vzteku a spravedlivé zlobě často rozumím. Čemu ale nerozumím, že jim nikdo neřekne, jak se věci mají. Přestaňte, prosím, mírně řečeno emotivně proklínat některá plemena, jenom proto, že jsou velká a v televizi o nich říkali, že koušou. Ta zvířata za to opravdu nemohou. Pořád čekám, že někdo skutečně požene k odpovědnosti majitele oněch po duševní stránce zanedbaných tvorů, že na ně ukáže adresně prstem. A nejedná se jen o nějaké asociální živly. Většina velkých plemen nepatří k nejlevnějším a pořizují si většinou páni podnikatelé a úspěšní manažeři. Možná i proto se na tyto lidi špatně ukazuje. Přitom jestli někoho zakazovat, tak ne některá psí plemena, ale těmto nezodpovědným lidem chovat psy. A to jakékoliv.
6. Uzavřu svou úvahu ještě jednou prosbou. Prosím, nenechávejte psy pohromadě s dětmi bez dozoru. Děti občas neznají míru a svou lásku k živé bytosti často vyjadřují trochu drsnějšími prostředky. A psi pak mají potřebu se bránit. Dělají to svými psími prostředky: protože mají zuby, koušou, protože jsou někdy větší než děti, používají své síly. A nemyslete si, jezevčík nebo malý teriér sice asi těžko způsobí dítěti smrtelné zranění, ale vážně pokousat či znetvořit ho mohou stejně jako jejich o něco větší soukmenovci.
Vezměme to postupně:
1. Neexistuje žádná oficiální skupina bojových psů. Nikde tedy není jasně a „státotvorně“ uvedeno, že do ní patří například: stafordshirští pitbulteriéři, bulteriéři, rotvajleři, mastifové, němečtí ovčáci atd., atd....ano, ta skupina by nakonec mohla být skoro nekonečná... Rozdělme si psy raději do skupin zvládnutý a nezvládnutý pes. A z toho vyplývá následující bod.
2. Pes je jenom zvíře. Můžeme ho milovat sebevíc, ale potřebuje nejen naši výchovu, ale také náš dozor. Tudíž za to, co dělá pes žijící mezi námi lidmi, nesou zodpovědnost zas a zas jenom lidé. Kdo se někdy pohyboval mezi pejskaři, poznal rotvajlery a pitbuly, na kterých by se nechalo dříví štípat a poslušné tak, že až rozum zůstává stát. Stejně tak potkal jezevčíky, pudly, kokršpaněly a další menší mazlíky, ke kterým nebylo radno se přibližovat. Ale ti dobří i nevychovaní psi byli jen a jen výsledkem práce, kterou si s nimi lidé dali. Nebo také jejich lhostejnosti. A dostáváme se k dalšímu bodu...
3. Když si člověk pořídí psa, bere na sebe velkou zodpovědnost. Nechci se nikoho dotknout, ale prakticky tak velkou, jako když se mu narodí dítě, o které se musí nejen starat, ale měl by ho také vychovávat. Správní pejskaři vědí, kolik času jim zabere, než naučí malého čtyřnohého neposedu základům slušného psího chování. Stejně jako vědí, že kamkoliv ho s sebou vezmou, musí mít neustále oči na stopkách, aby nedošlo k nějaké nepříjemnosti. Veškerá tato námaha jim ale nepřijde zbytečná, protože své psy milují a život bez nich si nedovedou představit. Přesným opakem je ovšem druhá skupina rádoby pejskařů.
4. Ti si pořizují zvíře jako ozdobu své zahrady, jako prvek dokreslujících jejich image, proto, že soused má taky psa, nebo také proto, že si myslí, že by bylo prima mít psa...Tím ale pro ně vše končí. S takřka stoprocentní jistotou lze říci, že u těchto majitelů nemůže být o výchově, případně výcviku ani řeč. Přitom zvládnutého psa budou mít jenom ti z nás, kdo se budou snažit porozumět psům, jejich světu a tomu co potřebují. A oni potřebují především velitele, tedy po jejich „vůdce smečky“.
5. To že je kolem nás tolik psů, a to mnohem více než v řadě dalších evropských zemí, vede k řadě situací, které mohou být pro „nepejskaře“ stresující. Jejich vzteku a spravedlivé zlobě často rozumím. Čemu ale nerozumím, že jim nikdo neřekne, jak se věci mají. Přestaňte, prosím, mírně řečeno emotivně proklínat některá plemena, jenom proto, že jsou velká a v televizi o nich říkali, že koušou. Ta zvířata za to opravdu nemohou. Pořád čekám, že někdo skutečně požene k odpovědnosti majitele oněch po duševní stránce zanedbaných tvorů, že na ně ukáže adresně prstem. A nejedná se jen o nějaké asociální živly. Většina velkých plemen nepatří k nejlevnějším a pořizují si většinou páni podnikatelé a úspěšní manažeři. Možná i proto se na tyto lidi špatně ukazuje. Přitom jestli někoho zakazovat, tak ne některá psí plemena, ale těmto nezodpovědným lidem chovat psy. A to jakékoliv.
6. Uzavřu svou úvahu ještě jednou prosbou. Prosím, nenechávejte psy pohromadě s dětmi bez dozoru. Děti občas neznají míru a svou lásku k živé bytosti často vyjadřují trochu drsnějšími prostředky. A psi pak mají potřebu se bránit. Dělají to svými psími prostředky: protože mají zuby, koušou, protože jsou někdy větší než děti, používají své síly. A nemyslete si, jezevčík nebo malý teriér sice asi těžko způsobí dítěti smrtelné zranění, ale vážně pokousat či znetvořit ho mohou stejně jako jejich o něco větší soukmenovci.
Publikováno: 08. 04. 2011
Kategorie: Zajímavosti
