Neznámý Merkur vydává svá tajemství

Vědci z americké NASA analyzují snímky, které jim posílá kosmická sonda Messenger. Ta se jako vůbec první stálý pozemský satelit dostala na oběžnou dráhu kolem Merkuru letos 18. března. Za tři měsíce pořídila desítky tisíc fotografií povrchu planety ve vysokém rozlišení. Sonda zkoumá také magnetické pole Merkuru a studuje topografii jeho povrchu. „Poprvé budeme mít celkový přehled o procesech, které se na planetě odehrávají,“ informoval šéf projektu Messenger Sean Solomon z Institutu Carnegie. „Mnohé z toho, co jsme původně předpokládali, nahrazují nyní zcela nová zjištění. Mise potrvá ještě tři roky a já věřím, že nás čekají mnohá překvapení.“ A tady je jedno z nich. Na snímcích sondy Mariner, která nad povrchem Merkuru přeletěla v letech 1974 a 1975, byly na dnech některých kráterů patrné jasné „skvrny“. Bez snímků ve vysokém rozlišení ale vědcům nebylo jasné, o co jde. Teď zjistili, že jde o barevně odlišené jámy nepravidelného tvaru, jejichž průměr dosahuje velikosti několika stovek metrů i několika kilometrů. Často bývají obklopeny difusním světelným kruhem, složeným z materiálu s vysokou schopností odrážet světlo. Halo se vyskytuje na centrálních vrcholech i okrajích kráterů. „S něčím podobným jsme se dosud nesetkali,“ říká Brett Denevi z Univerzity Johnse Hopkinse. „Zjišťujeme, jaký je původ těchto jam, které vypadají relativně mladě. Podle všeho bude v kůře Merkuru také mnohem vyšší koncentrace těkavých sloučenin, než jsme dosud předpokládali.“

Nová zjištění vyvracejí původní hypotézy

Messenger zkoumá i množství hlavních chemických prvků na planetě.  Její povrch, který je na první pohled velmi podobný měsíčnímu, se od našeho souputníka v mnohém liší. Zjistilo se, že je na něm poměrně vysoké množství síry, což potvrdilo pozemská měření, která zde předpokládala existenci sulfidů. To vede k předpokladu, že původní „stavební materiál“ Merkuru obsahoval zřejmě méně kyslíku než ten, ze kterého se zformovaly ostatní terestrické planety. Kromě toho to může signalizovat i skutečnost, že původcem aktivní vulkanické činnosti na Merkuru byly v minulosti sirné plyny.

Vlevo kráter Degas, jak ho zachytila sonda Mariner, a vpravo tentýž snímek pořízený ve vysokém rozlišení sondou Messenger

Nový výzkum složení povrchu vyvrací i dvě hlavní hypotézy, které zdůvodňovaly vysokou hustotu planety a její obří kovové jádro, jež tvoří dvě třetiny její hmoty. Jedna z nich předpokládala, že v raném stádiu existence Merkuru se vlivem Slunce vypařila část jeho hornin. Pokud by k tomu skutečně došlo, z jeho povrchu by zmizely i veškeré těkavé sloučeniny. Messenger ale ukazuje, že to se nestalo. Druhá hypotéza předpokládala, že na formování Merkuru se podílel materiál s vysokou hustotou a vysokým obsahem kovů, který si k sobě přitáhlo Slunce. Tato teorie může být v detailech správná, každopádně údaje z Messengeru naznačují, že Merkur o svou vnější vrstvu přišel po srážce s jiným nebeským tělesem.

Polární záře nad severním pólem

Před dvaceti lety zjistily pozemské radiolokátory na Merkuru existenci sedimentů, které mohou být složeny z vodního (i jiného) ledu. Ty se nacházejí na dně kráterů na pólech, kam nikdy nepronikne sluneční světlo. Messenger nyní tuto hypotézu prověřuje v oblasti severního pólu. Podle předchozích výzkumů jsou zdejší krátery dostatečně hluboké na to, aby ji bylo možné potvrdit. Zkoumá se ještě další záhada. Během tří obletů v roce 1974 zaznamenala sonda Mariner v magnetosféře Merkuru celkem čtyři intenzivní záblesky částic s vysokou energií. Messenger, který se k planetě přiblížil už v letech 2008 a 2009, ale nic podobného neregistroval. Až nyní, kdy se dostal na polární oběžnou dráhu, jejich existenci potvrdil. Podle všeho jsou výsledkem vzájemného působení magnetického pole planety a slunečního větru. V souvislosti s magnetickým polem je třeba zmínit i další zajímavost. Ze čtyř terestrických planet mají silné magnetické pole jenom Země a Merkur. Vědce nyní překvapilo, že na severní polokouli Merkuru je magnetické pole mnohem silnější než na jižní polokouli, a že magnetický rovník leží 480 km severně od jejího geografického rovníku. Tato asymetrie vzniká na hranici mezi vnějším jádrem a pláštěm, tedy tam, kde se pole tvoří. Podobnou asymetrii vykazuje pouze jediná planeta naší Sluneční soustavy – Saturn.