Vítejte ve světě čarodějů

Pokud si představujete, že tito jedinci se ukrývali někde na okraji společnosti v polorozpadlých chalupách na kuřích nožkách, jak to známe z pohádek, jste na velkém omylu.

Čarodějové byli často osobními poradci knížat a velmožů a naši slovanští předkové je měli ve velké úctě. Ostatně, jednalo se o velmi vzdělané osobnosti s paranormálními schopnostmi. Naše slovo čaroděj, čarodějník, čarodějnice či čarodějka byly nejspíše odvozeny od čar v popelu, což byla jedna z nejběžnějších věšteckých metod, jakou slovanští mágové používali.

Drsné války magických sil

[pullquote_left]Hlavním principem čarodějnictví byla komunikace s „běsy“, jak jim naši předkové rádi říkali. Jednalo se o síly ze sfér jiných, než je ta naše pozemská.[/pullquote_left]

Bohužel znalosti o této vážené skupině obyvatelstva jsou značně omezené. Naši předkové neměli do příchodu Cyrila a Metoděje vlastní písmo, a tak své poznatky čerpáme hlavně z kronik převážně německých mnichů, kteří od 7. století neměli na práci nic jiného, než vnucovat Slovanům křesťanství a popisovat slovanské náboženské zvyklosti jako dílo ďáblovo. Nicméně i mezi těmito „misionáři“ bylo dost těch, kteří v sobě našli tolik slušnosti, aby popisovali práci čarodějů s úctou a s vědomím, že byli často svědky událostí, které se jen tak zdravým křesťanským rozumem vysvětlit nedají.

Hlavním principem čarodějnictví byla komunikace s „běsy“, jak jim naši předkové rádi říkali. Jednalo se o síly ze sfér jiných, než je ta naše pozemská. Mohli být z podzemních, tedy pekelných končin, stejně jako se jednalo o nezemské síly pohybující se v nebeských výšinách. Kouzelníci se při rozhovorech s těmito bytostmi potřebovali dostat do transu. K tomu používali nejen drogy získávané z jedovatých bylin, ale také zvláštních duševních technik, které je pomáhali do příslušných sfér dostat. Řada slovanských šamanů plnila i funkci kněží kultu některého z bohů. I tady ostatně potřebovali k rozhovorům se svými „nejvyššími šéfy“ schopnosti, které nebyly dány obyčejným smrtelníkům.

Uměli také opouštět své tělo a spojovat se na této duchovní úrovni s ostatními kolegy. Společně se pak vydávali na jakési magické války s nepřátelskými silami. Nesmíme si ale představovat, že například „hodní“ čarodějové stáli proti těm „zlým“. Kategorie jako dobro a zlo přineslo až křesťanství, tady se jednalo o boj za zájmy svého kmene nebo rodu. Například za lepší úrodu nebo za vítězství v očekávané bitvě. To pak dokázali mágové vystoupit opravdu razantně a jejich činy měly do humanismu hodně daleko. Když se jim například zdálo, že některá ze skupin obyvatel vlastního kmene jim kazí čarodějné dílo, pak ji nekompromisně zlikvidovali. Jednou se tak zbavili starých lidí, jindy zase mrzáků a nemocných.

Kdo je tady čaroděj?

A jak se vlastně takový čaroděj poznal? Podle dochovaných svědectví se o osudu budoucího kouzelníka a kouzelnice, nebo taky hadače či hadačky, jak jim říkali staří Čechové, rozhodlo již v kolébce. Povětšinou se jednalo o novorozence, kteří již od chvíle, kdy opustili matčino lůno, byli něčím zvláštní. Třeba mohli mít nějaké nestandardní mateřské znaménko, takže Harry Potter měl svoje předchůdce už před mnoha stovkami let. Rozhodovalo také to, jestli během samotného porodu nedošlo k něčemu neobvyklému. Stačila třeba velká bouřka nebo nějaký ne zcela běžný nebeský úkaz. [pullquote_right]Čtěte dále na ProcProto.cz: Tajemství kamenné tváře pod Karlovým mostem[/pullquote_right]

Slované měli svoje čaroděje ve velké úctě a rozhodně se jejich služeb nehodlali vzdát ani poté, kdy oficiálně přijali křesťanství. Ještě na přelomu 12. a 13. století nacházíme písemná svědectví o tom, že čarodějnictví bylo běžné a ani sebevětší zákazy a případné tresty na jeho oblibě nijak neubraly. Lidé za svými „šamany“ neustále docházeli, protože jenom oni jim namíchali nápoj lásky, případně jed, který je zbavil nechtěné osoby. Stejně tak si od nich nechávali věštit budoucnost a léčit nemoci a zranění.

Masky, které přežily

Čarodějové využívali nejen svého vědomí a nevědomí, ale také mnoha magických pomůcek. Mezi nejoblíbenější patřily voskové nebo dřevěné figurky lidí a zvířat, s nimiž mohli pracovat podobně jako to známe z kultu voo-doo. Velmi cenný soubor takových figurek pocházejících z přelomu 6. a 7. století se našel také v moravských v Mikulčicích.

V celém slovanském světě byly hojně rozšířeny masky, takže i čarodějové jich měli pár v zásobě. Vyráběly se ze dřeva a kůže a rádi si je nasazovali nejen mágové, ale v oblibě je měli všichni a nosili je při pohřebních obřadech nebo během rituálních her, při nichž byla maska nepostradatelnou pomůckou. Ještě v 13. století si stěžovali polští kněží, že věřící přenesli hry s maskami na půdu kostelů, což představitele „neomylného“ křesťanství velmi pobuřovalo.

Navzdory tomuto „církevnímu“ odporu se s maskami, které jsou potomky těch, s nimiž si „hráli“ naši dávní předkové, setkáváme dodnes.

Na mnoha místech Čech a Moravy se stále pořádají masopustní průvody, kde masky rozhodně nesmějí chybět. Tyto průvody jsou ostatně pozůstatky dávných pohanských rituálů. A v Čechách ještě v pozdním středověku a raném novověku slavila úspěch maska zvaná „klibna“, která zpodobňovala jakousi čtyřnohou obludu. Obléknout se do ní museli dva lidé a obcházelo se s ní po domech před svátkem Tří králů.