Z historie prostituce

Ve společnosti převládá všeobecný názor, že prostituce je zavrženíhodná profese a ženy, které ji vykonávají, jsou vesměs vulgární a bezcharakterní. Ale tak tomu vždycky nebylo. Každá historická doba zaujímala k prodejným ženám trochu jiný postoj. V prvobytně pospolné společnosti prostitutky nepracovaly za peníze, ale za jídlo. A jak naznačují výzkumy, tento vztah ovlivnil další rozvoj lidské společnosti jako celku. "Samičky" už nezískával ten nejsilnější "samec", ale ten, který jim dokázal opatřit potravu. Divoké pohlavní styky začal postupně vytlačovat sex za úplatu a člověk přecházel od polygamie k monogamii. Podle vědců šlo o předobraz dnešní rodiny.

U starobylých národů byl sex často vnímán jako dar bohů, resp. spojení s božstvem. Týká se to například Indie, kde nakonec vzniklo takové dílo, jako je Kámasutra. V Indii bylo také zcela běžné, že prostitutky působily v chrámech jako kněžky.

Naproti tomu ve Starém zákoně byly lehké ženy považovány za "zbloudilé ovce". Je také známo, že je staří Židé také kamenovali. V Novém zákoně se ke slovu dostává odpouštění hříchů a sám Ježíš se jedné z těchto ženštin zastal slovy: "Hoď kamenem, kdo jsi bez viny." V Bibli se téma prostituce připomíná také v příběhu Sodomy a Gomory a Babylónu. Všude to ale tak dramatické nebylo. V antickém Řecku si nad lehkými ženami vzal patronát stát. Za vlády Solóna začaly v Aténách vznikat první veřejné domy. Solón se také postaral o to, aby na "tom" stát něco vydělal a zavedl speciální daň z prostituce. Bordely se tehdy stavěly mimo centra měst a užít si do nich chodili zejména svobodní muži, kupci a námořníci. Za zmínku jistě stojí i fakt, že už tehdy existovali mužští prostituti, kteří uspokojovali "poptávku" místních obyvatelek. A pochopitelně tu fungovali i homosexuální prostituti. Trochu jiný systém fungoval ve starém Římě. "Lehkou děvou" se zde mohla stát jakákoli žena, některé z nich se řemeslu věnovaly jen tak pro zábavu, jiné z nudy. Veřejným domům se říkalo "lupanary". Za císařství dosáhla profese svého vrcholu - prostitutkami se stávaly dokonce ženy vysoce postavených lidí. Asi nejznámější je příběh Messaliny, manželky císaře Claudia - ta ovšem v lupanaru pracovala pod přezdívkou Lisisca. V praxi to v Římě fungovalo tak, že žena, která se chtěla stát prostitutkou, zašla na místní úřad a přednesla svou žádost. Od úředníků pak dostala zvláštní licenci (licentia stupri), čímž ale byla zbavena i svých vlastnických a občanských práv. Na ulici směla vycházet výhradně ve žlutém oděvu a v červené obuvi. Po pádu Římské říše se v Evropě ujalo křesťanství, ale prostitutky nevymizely. Veřejné domy v období raného křesťanství se od ostatních domů lišily mřížemi, obrázky na stěnách a hlavně červenou lucernou zavěšenou nad vchodovými dveřmi. Prostituci nesměly vykonávat nemocné, těhotné a vdané ženy. Konec 15. století znamenal i konec zlatého věku prostituce - do Evropy se dostal syfilis a bordely se staly doslovnou líhní nákazy.

V 18. století zahájily úřady proti nejstaršímu řemeslu na světě tvrdý boj. Prostitutky se musely registrovat, aby mohly být pod kontrolou, ať už ze strany policie nebo lékařů.

Ještě v 19. století praktikovaly některé původní kmeny žijící na území dnešních USA, Kanady a Ruska tzv. patriarchální prostituci. Host dostal do postele "na zahřátí" manželku či dceru hospodáře, pochopitelně za úplatu. V některých zemích došlo k pokusům o vymýcení prostituce, ale ani v těch nejrepresivnějších režimech se to nepodařilo - tam, kde je poptávka, bude vždycky i nabídka. Zdroj: tainy.net