Zázračný návrat delfíních bratrů

Neprostupné amazonské pralesy zůstávají jedním z nejohroženějších ekosystémů naší planety. Přesto stále skrývají před civilizovaným světem nejedno tajemství udivující nejenom vědeckou veřejnost. Třeba delfína, který je tak trochu člověkem. Před časem postihlo Amazonii sucho, které nikdo nepamatuje. Nejenže začaly vysychat části pralesů, ale i řeky, které jsou jinak plné vody. O přirozený domov tak přišly stovky živočišných druhů, které jsou na těchto tocích životně závislé.

Růžoví sympaťáci v akci

Ekologická tragédie se dotkla také sladkovodních růžových delfínů, pozoruhodného živočišného druhu, který se najdeme jen v Amazonce a v Orinoku. Tito savci z rodu kytovců, jejichž odborné jméno je inia geoffrencis, jsou sladkovodní tvorové dorůstají do délky až 2,5 metru a vážící něco přes 120 kg. Mají o trošku delší »čumák« než jejich mořští příbuzní a po narození je jejich barva světle našedlá. Zrůžovějí až v dospělosti. Skoro vůbec nevidí, protože v kalných amazonských vodách používají pro hledání potravy místo zraku »echolokaci«, jakýsi sonar, který mimo jiné mají také netopýři. Jsou to rození sympaťáci, kteří milují předvádět se lidskému publiku. Rádi doprovázejí říční plavidla a nadšeně zdraví lodníky i cestující. Každé dvě minuty se stejně musí vynořit nad hladinu kvůli dýchání, tak proč si tuhle nutnost trochu nezpříjemnit společenským kontaktem. Na rozdíl od mořských delfínů skoro »neskákají«, proto jsou fotografie růžových delfínů ve výskoku považovány za velkou vzácnost. Od mořských delfínů je odlišuje i to, že jejich krční obratle jsou spojené, což jim umožňuje velmi dobře hýbat hlavou. Většinou žijí v párech, ale mohou se vyskytovat i ve skupinách, které nepřesahují deset členů.

Kytovci v roli lidských otců

Domorodci věří, že růžoví delfíni byli kdysi lidmi a dodnes se dokáží v člověka znovu proměnit. Během některých místních svátků se mění ve výjimečně krásné muže, oblečené v bílém a se slaměným kloboukem na hlavě. Klobouk prý mají proto, aby zakryli otvor na hlavě, kterým dýchají. Převtělený kytovec si najde nějakou hezkou dívku, kterou přivede do jiného stavu. Čehož občas využívají místní svobodné matky a tvrdí, že otcem jejich dítěte je delfín. Půvabná legenda dlouho chránila růžové delfíny před člověkem. Jihoameričtí indiáni by nevztáhli ruku na někoho, kdo je takřka jejich bratrem. Jenže moderní civilizace se na legendy neohlíží, maximálně se jim pousměje jako naivnímu folklóru nevzdělaných lidí. Do řek, v nichž vzácní kytovci žijí, vypouštějí průmyslové závody jedovatou rtuť a rybáři ve velkém loví tuny drobných ryb, které tvoří hlavní část delfíní potravy.

Pro vědce zázrak, pro indiány jasná věc

Zdálo se, že již zmiňované nečekané sucho bylo posledním hřebíčkem do »delfíní« rakve. Během několika měsíců se již tak nízká populace růžových delfínů, kterých bylo například v Peru jen pár stovek, snížila na polovinu. Ale zatímco vědci lámali nad delfíny a dalšími zástupci amazonské fauny hůl a ekologičtí aktivisté bili na poplach, ve stínu neprostupných pralesů docházelo k úžasnému zázraku. Příroda nás znovu překvapila. Uplynulo pár měsíců a růžoví delfíni se opět vracejí. A s nimi i ostatní živočichové. To, co mělo podle vědců trvat snad desetiletí (a podle největších pesimistů se nemělo zdařit vůbec), zatím zvládá amazonský ekosystém podstatně rychleji. Pro indiány to ale žádné překvapení není: jsou přesvědčeni, že jinak to ani dopadnout nemohlo. Jejich vodní bratři by je přece nikdy neopustili. Už kvůli těm nemanželským dětem, kterým nahrazují otce, by to nedokázali.