„Velký bratr“ připlul na vikingských lodích

0
1718

Vikingové jsou všeobecně známi jako neohrožení piráti a mořeplavci. Méně už pak jako velmi schopní obchodníci a jen málokdo tuší, že stáli u zrodu velké východoevropské mocnosti, která tak neblaze zasáhla do osudů naší země, a to nejenom během soubojů na hokejových stadionech.

Nejdříve bychom měli vnést trochu pořádku do toho, kdo byli Vikingové. Nebyli samostatným národem, patřili k Normanům, kteří původně žili ve Skandinávii a později se s nimi setkáváme i na území dnešní Francie a Velké Británie. Vikingy se nazývala ta část tohoto pozoruhodného národa, která se zabývala mořeplavbou, obchodem a také již zmiňovaným pirátstvím.

Před nimi ležel celý svět

Nebyli však jenom krvežíznivými rabiáty, jak jsou často zobrazováni. Když viděli, že nemají příliš velkou šanci na vítězství, raději se převtělili do obchodnických rolí a s úspěchem směňovali kožešiny, ryby, tuk nebo mroží kly za pšenici, med, látky, zbraně, šperky a další zboží, kterého se jim na severu Evropy nedostávalo. Zvláště zdatnými obchodníky byli švédští Vikingové zvaní Varjagové. Na rozdíl od svých norských příbuzných se neplavili tak často po moři a postupně okupovali říční cesty. Tak se dostali hluboko do ruského vnitrozemí a tudy až k Černému moři a dále do Asie. Ale o tom později…

Varjagové založili na řece Volchon osadu Aldeigjuborg, která ležela kousek před ústím Volchonu do Ladožského jezera. Dnes se tato osada ležící na území Ruska jmenuje Stará Ladoga. Tady se jim podařilo uhájit své zájmy před svými sousedy Finy a Slovany. Odtud pak vyráželi na válečné výpravy i za obchodem. Ne vždy mohli celý úsek své cesty zvládnout jen po vodě. Dokázali ale své rychlé lodě přesouvat i po souši: v zimě na saních, v létě pak pomocí dřevěných válců

Romantická legenda versus vražda

Někdy kolem roku 862 byl ze Staré Ladogy podle legendy povolán náčelník jménem Rurik, aby se ujal vlády na slovanském hradišti Velký Novgorod. Pravda je trochu méně idylická: Rurik vyšel vítězně z četných střetů mezi Varjagy a Slovany a nejspíš zabil slovanského knížete Vadima Statečného a uchvátil jeho panství. Novgorod se stal novým normanským mocenským centrem a Varjagové pokračovali v dobývání slovanských území. Rurik prý vyslal své bratry Arholda a Dira, aby se zmocnili i Kyjeva, ale podle historických pramenů toho ve skutečnosti dosáhli až jeho další následovníci roku 882.

Varjagové brzy ovládli celé povodí Volhy. Pod jejich vlivem se tak mimo jiné octla významná obchodní trasa a někteří historikové jsou přesvědčeni, že už tehdy zde vznikla samostatná říše, které vládli pevnou rukou právě Normané.

Tisíce lodí hořely jasným plamenem

Dobytí Povolží jim ale rozhodně otevřelo cestu dál na jihovýchod. Jejich zboží přiváželi karavany velbloudů až do Bagdádu. Obyvatele tohoto pro Normany exotického místa jistě udivovali světlovlasí a urostlí mužové, kteří se kymáceli v sedlech zvířat, na kterých byli zvyklí vídat spíše snědé Araby nebo zástupce kavkazských národů.

Vedle obchodu pokračovali Varjagové také ve vojenských výpadech. Možná bychom je měli nazývat spíše vojenskými výpravami. Jedna z nich je dovedla až do Ázerbajdžánu, kde ale nakonec byli poraženi. Nebáli se ani útoku na tehdejší skutečnou velmoc, kterou byla Byzantská říše.

Jeden z jejich prvních pokusů byl neúspěšný: Byzantinci se ubránili pomocí děsivé zbraně zvané řecký oheň, jejíž součástí byla surová ropa a která dokázala ve vše spalujícím ohni zničit téměř celou varjažskou flotilu čítající několik tisíc lodí. Když se ale Normané objevili u byzantských břehů o 3 roky později znovu, to bylo v roce 941 a jejich moc už byla nesporná, obyvatelé Konstantinopole se už raději vykoupili zlatem a hedvábím.

Vikingové jako státní tajemství

To už se ale ocitáme v době, kdy Varjagové pomalu zapomínali na svou dávnou domovinu, a pozvolna svou bojovnou krev mísili s neméně bojovnou krví slovanských kmenů žijících na území dnešního Ruska. Ani neohrožený Rurik ale nebyl nesmrtelný. Po něm převzala žezlo manželka Olga a po ní syn Svjatoslav, který už jak vidno, měl velmi slovanské jméno.

Zmínky o nesporném normanském významu při založení jedné z nejvýznamnějších evropských velmocí nebyly v Rusku nikdy příliš oblíbeny. V 19. století se nehodily do krámu, protože co by to bylo za velkého slovanského bratra, k němuž se upíraly zraky dalších slovanských národů procházejících národním obrozením, když by jeho říše nejspíše nevznikla bez normanského přičinění? A komunistický režim už vůbec nechtěl slyšet nic o tom, že by v žilách mnoha jeho obyvatel kolovala krev ošklivých „kapitalistických Vikingů“.