Dolní Kounice – návštěva u hříšných jeptišek

1
2917

[dropcap]P[/dropcap]atří k nejvýznamnějším stavbám středoevropské gotiky. Byl nejstarším ženským klášterem na Moravě. Za jeho zdmi se odehrávaly příběhy, které si s ničím nezadají s dobrodružnými filmovými scénáři. Nic z toho ale dnešního návštěvníka nenapadne. Pokud tedy není dobře informován o tom, co má v Dolních Kounicích nedaleko Brna očekávat.

Už ve chvíli svého založení dostal klášter poetické jméno Rosa coeli, Růže nebeská. To podle Panny Marie, přesněji podle její latinské přezdívky. O jeho vybudování se zasloužil starý šlechtický rod Kouniců, kteří měli od Přemyslovců za úkol chránit pohraniční území mezi Mikulovem a Znojmem. Svůj úkol brali vážně, ostatně z něj i sami profitovali a s úspěchem rozšiřovali své panství. Jeden z Kouniců, jistý Vilém z Pulmu, se v 2. polovině 12. století účastnil bojových výprav do Rakous. I když se jednalo o akce pod záštitou českého knížete Soběslava, byla to v podstatě o loupežná přepadení, kdy čeští bojovníci bezohledně vypalovali nejen vsi a hrady, ale také kláštery. Vilém musel být v této „práci“ skutečný přeborník, protože si jeho bojového nasazení všiml i papež a uvalil na něj klatbu. To bylo ve středověku skutečně na pováženou, takže velmož se dal raději na pokání a jako projev své vážně míněné lítosti založil kounický ženský klášter.

Místo kláštera veřejný dům

Lokalitu vybral skutečně dobrou, nejen bezpečnou, ale také v úrodném kraji, takže klášter bohatl a bohatl, a brzy vznikla potřeba postavit opodál hrad, kde by sídlila posádka chránící bohaté klášterní panství. Hrad byl v podstatě nedobytný, pohořeli u něj i husité. Klášter už bohužel tolik štěstí neměl a během husitských válek byl zničen. Ale už pár let poté opět prosperoval a nic nenasvědčovalo tomu, že kounický stánek boží spěje ke smutným koncům.

[pullquote_right]Čtěte dále na ProcProto.cz: Kazi, Teta, Libuše aneb Po stopách tajemných sester[/pullquote_right]

Pak ale nastoupil na počátku 16. století do funkce probošta jistý Martin Göschl, mimo jiné muž s hodností světícího biskupa olomouckého. Martin měl ale také velkou zálibu v ženské kráse a do jedné místní jeptišky se zakoukal natolik, že přestoupil na luterskou víru a svou vyvolenou si vzal. To už si ale obyvatelé nedalekého městečka s oblibou vyprávěli o tom, že kounické jeptišky se víc než službě Bohu věnují frejím, jak se tehdy říkalo milostným hrátkám.

Katolická církev zpočátku raději dělala mrtvého brouka, aby zbytečně nepřitahovala pozornost k něčemu, co jí nedělalo dobré jméno. Kounický klášter ostatně nebyl jediným, kde se zrovna nežilo v bázni boží. Ale pak Göschl, sice zbavený biskupské funkce, nicméně stále působící jako hlava ženského kláštera, požádal o zapsání klášterního panství do svých rukou. Tím přetekla míra vrchnostenské trpělivosti, ženatý probošt musel prchnout, ale stejně byl dopaden, v Praze vyslýchán a nakonec zemřel v olomouckém vězení.

Jeptišky se jeho ztrátou dlouho netrápily a zvolily si jistého kněze Jana jako nového probošta. Vzhledem k tomu, že dál pokračovaly ve svém velmi „nesvatém“ životě, je jasné, že Janovy přednosti spočívaly v něčem jiném, než v zodpovědné službě Pánubohu. Tentokrát ztratili trpělivost obyvatelé blízkého městečka i dalších vesnic na panství, a klášter přepadli. Jeptišky utekly a klášterní chrám byl rozzuřeným davem zničen a zneuctěn.

Záchrana na poslední chvíli

Z kounického kláštera se stalo v podstatě světské sídlo, které měnilo velmi často majitele. Ale například Jiří Žabka z Limberka si Kounice oblíbil natolik, že si je vybral za hlavní sídlo a nechal nákladně přebudovat bývalý klášterní hrad a opravit kdysi výstavný chrám.

Už ve chvíli svého založení dostal klášter poetické jméno Rosa coeli, Růže nebeská. To podle Panny Marie, přesněji podle její latinské přezdívky.

Na počátku 18. století se o záchranu klášter a pokusili premonstráti z pražského strahovského kláštera. Křížovou chodbu například zrekonstruovali podle původního architektonického návrhu, což byl mimo jiné jeden z prvních pokusů o památkovou péči u nás. Roku 1703 byl nově zastřešený kostel znovu vysvěcen. Ale ještě téhož roku zachvátil městečko obrovský požár, který zničil i zrekonstruovaný klášter. V okolí se začalo mluvit o tom, že místo je prokleté a že hříchy smilných jeptišek byly tak velké, že Bůh už o Kounice nestojí. Premonstráti se postupně dalších pokusů o záchranu areálu vzdali a ten se v roce 1808 opět vrátil do světské zprávy. A začal pomalu chátrat. Naštěstí se někteří z majitelů odhodlali alespoň k „udržovacím“ opravám, takže klášter přežil až dodnes.

Od roku 2007 je znovu otevřen veřejnosti a má co nabídnout. Milovníci architektury obdivují stavbu, která i coby rozvalina dává tušit svou bývalou velikost. Romantické duše se sem rády vracejí pro zvláštní atmosféru, která je v Kounicích nepřehlédnutelná. Tvrdí se, že některá místa tu vyzařují podivnou energii a najdou se lidé tvrdící, že mají pocit, jako by v duchu rozmlouvali s dušemi bývalých jeptišek. A milovníci historie zase ocení, že se tu odehrávaly osudy skutečných lidí z masa a kostí, kteří dokázali milovat i nenávidět.

  • Danny

    Na té poslední fotce to vypadá jako nádvoří v Bradavicích :D