Ježíš se udusil aneb Co se ve skutečnosti dělo při ukřižování

0
2162

Kristus umírající odevzdaně na kříži se stal jedním ze symbolů křesťanské víry. Ale jedná se nejspíš jen o mistrnou konstrukci, která má v lidech vyvolat větší pokoru a empatii k trpícímu Mesiáši. Ve skutečnosti musel Ježíš až do poslední chvíle prožívat neuvěřitelná muka, která mu nedovolila takový „přepych“ jako trpělivé čekání na vysvobozující smrt.

V době, kdy byl Mesiáš křižován, byla tato forma mučení a popravy v jednom v římské kultuře už dávno zavedeným prostředkem. Křižování převzali Římané od Řeků a ti zase od Peršanů, ale ani ti nebyli jeho „tvůrci“. Jednalo se o trest vyhrazený otrokům, válečným zajatcům, vzbouřencům a těžkým zločincům. Přestože nesměl být ukřižován svobodný římský občan, několik podobných případů dějiny také zaznamenaly. Jestliže nám přijde smrt na kříži jako něco obludného, Římané ji považovali za běžnou součást svého trestního práva. Potrestali tak například na šest tisíc účastníků slavného Spartakova povstání otroků, které spadá do let 74 až 71 př. n. l.

Mučitelé šetřili na hřebech

I proto, že ukřižování bylo poměrně běžné, máme dnes slušné povědomí o tom, jaká muka musel člověk na dřevěném kříži prožívat. Odsouzenému se hřeby prorazila zápěstí nebo místa těsně nad nimi. Intenzita bolesti byla vystupňována tehdy, když se vykonavatelům mučení podařil zasáhnout nerv zvaný median. Paže se co nejvíce rozepjaly podél vodorovného břevna kříže, to aby se po vztyčení konstrukce zabránilo rychlému přepadávání těla dopředu, což by mohlo zbytečně brzo přivodit smrt. Nohy se přibíjely jenom někdy, a pokud ano, tak se překládala levá přes pravou, a pak byly proraženy jedním hřebem. Nejspíš z úsporných důvodů.

Jakmile se kříž vztyčil, váha těla velmi bolestivě napnula paže, které leckdy i úplně vykloubila a do rukou vztyčených pod úhlem 65 stupňů nemohla proudit krev. Pokud se odsouzený nevzpínal na volných nohách, horní polovina těla stále více přepadávala dopředu a roztažený hrudník bránil úplnému vydechnutí. Dýchání se postupně zrychlovalo, v krvi stoupal obsah oxidu uhličitého a křižovaný člověk se začal zvolna, ale jistě dusit. Zároveň se mu snižoval obsah kyslíku a vody v mozku, čímž byl tento orgán nakonec trvale poškozen. Většinou po několika hodinách umíral ukřižovaný na zadušení a celkové selhání krevního oběhu.

Na kříži přežil jediný člověk

Takto nelidsky týrané tělo se pochopitelně snažilo intuitivně bránit. Běžný byl tedy obrázek, jak se polomrtvý člověk zmítá a vzpírá na nohou, aby si aspoň na chvíli ulevil. Právě proto je dost nesmyslná představa odevzdaně a nehnutě visícího těla na kříži.

Přesto existuje záznam o údajně jediném člověku, který kdy ukřižování přežil a nepotřeboval k tomu zázrak zmrtvýchvstání jako Ježíš. Jednalo se o jistého Faianuse, který „dokázal“ přežít na kříži šest dní. Poté mu byla udělena milost a dostalo se mu i dobrého lékařského ošetření. A jak praví dobové texty, žil prý spokojeně dalších 50 let.