Krvavá řež v Libici aneb Jak se bojovalo o český trůn

0
1044

[dropcap]P[/dropcap]sal se rok 995 a české království, tehdy vlastně knížectví, se teprve rodilo a postupně dostávalo obrysy, jaké si pak podrželo několik následujících století. Rodilo se těžce, skoro by se chtělo říci v potu a krvi. A nutné říci, že zvláště to druhé platí beze zbytku.

Přemyslovci nebyli žádní holoubci, s holubičí povahou by ostatně jen stěží dokázali zvítězit v mocenském souboji s jinými zájemci o vládu nad Českou kotlinou. Ale skutek, pod kterým jsou podepsáni, a který se odehrál v již zmiňovaném roce, byl natolik drsný, že se o něm ještě dnes učí v dějepise.

Tehdy byl u moci Boleslav II., zvaný Pobožný. Velmi schopný panovník, který vládl území zasahujícímu až na Moravu a do dnešního jihozápadního Polska. Své přízvisko získal zřejmě proto, že se zasloužil o zřízení pražského biskupského stolce a byl zastáncem nové křesťanské víry. Již v této době bylo Přemyslovců pěkně velká rodinka a vzájemné mocenské půtky byly na denním pořádku. Už bylo totiž jasné, že za českými hraničními horami ambiciózní knížata další majetky nezískají, proto bylo nejdůležitějším úkolem sjednotit alespoň ta území, která se nacházela pod větším či menším přemyslovským vlivem. A dařilo by se to, kdyby v okolí Poděbrad a Kutné Hory nesídlil mocný rod Slavníkovců, kteří sice nenápadně, ale velmi vytrvale dávali najevo, že i oni by se rádi účastnili boje o vládu nad kmenem Čechů.

Až sem zní naše vyprávění tak trochu jako pohádka. Ostatně nemáme dostatek historických podkladů, které by nám umožnily ten příběh sestavit naprosto správně. I když moderní historie a archeologie vidí to, čemu se v učebnicích dějepisu říká „vyvraždění Slavníkovců“ tak černobíle, než tomu donedávna bylo.

Rod, který byl proklatý? 

28. září, mimo jiné v 60. výročí smrti sv. Václava, přitáhla přemyslovská vojska k Libici, hlavnímu Slavníkovskému hradišti a vyvraždila všechny, kteří tam žili, včetně starců a malých dětí. Nepomohlo jim ani to, že se ukryli v kostele, tedy v místě, které bylo ve středověku posvátné a mohli tam požádat o azyl pronásledovaní a zoufalí lidé.

Nevraždili ovšem samotní Přemyslovci, už tehdy platilo, že na špinavou práci je lepší si někoho najmout. Námezdními vrahy se stali Vršovci, další rod, který se motal kolem knížecího stolce. Smutným, ale do jisté míry spravedlivým paradoxem dějin je to, že právě Vršovci o několik desítek let později skončili úplně stejně jako Slavníkovci: Přemyslovci je dali vyvraždit.

Z početného slavníkovského rodu přežili jen tři mužští potomci: Soběslav, Radim a Vojtěch. Soběslav, o němž některé prameny hovoří také jako o Soběborovi, měl to štěstí, že byl na vojenském tažení s německým panovníkem Otou III. a Radim s Vojtěchem se zase díky svému církevnímu poslání na Libici také chyběli. Všichni tři bratři našli útočiště u polského krále, ale o mnoho let své příbuzné nepřežili. Snad jako by Slavníkovci byli prokletí.

[pullquote_right]Námezdními vrahy se stali Vršovci, další rod, který se motal kolem knížecího stolce. Smutným, ale do jisté míry spravedlivým paradoxem dějin je to, že právě Vršovci o několik desítek let později skončili úplně stejně jako Slavníkovci: Přemyslovci je dali vyvraždit.[/pullquote_right]

Strach z mocného soupeře

Až sem je v příběhu poměrně jasno. Nejasnosti panují kvůli důvodu, proč k vyvraždění došlo a hlavně kolem toho, kdo vlastně Slavníkovci byli. Až donedávna se všude uvádělo, že se jednalo o rod, který vzešel ze stařešinů kmene Charvátů, kteří žili ve starší slovanské době přibližně na území dnešních východních Čech, ale nejen tam.

Moderní historikové zastávají přesvědčení, že se jednalo o rod, který vznikl z nějaké boční přemyslovské větve (dokonce prý matka Soběslava a jeho bratrů mohla být sestrou sv. Václava) a byl pověřen správou území, kterým procházelo několik významných obchodních stezek. Tato činnost jim vynesla pěkný majetek, takže jim nedalo velkou práci knížecímu rodu konkurovat. Slavníkovci razili vlastní mince, drželi si také vlastní vojsko. Byli spřízněni nejen s Přemyslovci, ale také s německým vladařským rodem Babenberků, udržovali přátelské kontakty s Polskem.

V podstatě nic jim nebránilo v tom, aby Přemyslovcům s úspěchem „šlapali na paty“. Dnes už těžko posoudíme, jestli opravdu toužili uchvátit vladařský stolec, nebo jim spíše vyhovovala pozice šedých eminencí. Podstatné je, že Přemyslovci měli strach z mocného soupeře, a tak se s ním prostě poprali prostředky v té době běžnými. Ale důvodů k nevraživosti tu bylo zřejmě víc.

Likvidace jako ekonomická nutnost

Slavníkovec Vojtěch byl pražským biskupem, na biskupský stolec usedl v roce 982. A vzal svůj úřad velmi vážně. Hlásal křesťanské myšlenky, kudy chodil. Kněží nutil k celibátu, ač ten tehdy od nich nebyl požadován ani papežem a ve více méně pohanských Čechách se snažil nastolit vládu jediné církve, což se našim předkům vůbec nelíbilo. Přemyslovci stejně jako mnozí jiní byli sice oficiálně křesťany, ale to jim nebránilo v tom, aby se v soukromí nedrželi příjemných pohanských zvyklostí: měli několik manželek a řadu milenek, holdovali pití a obžerství a obchodovali s otroky, což byla ekonomická disciplína, která jim přinášela hojný zisk.

[quote]Čtěte dále na ProcProto.cz: Co skrývali nacisté v podzemí severních Čech?[/quote]

Zdá se tedy, že Vojtěch byl ve své době víc než obtížným otravou, který vyvolával spory a hádky dokonce se samotným Boleslavem. Kdyby ale bylo na tomto knížeti, který byl nejen Pobožný, ale také moudrý, k libické tragédii by nejspíš nedošlo. Jenže jeho příbuzní a další velmoži využili toho, že panovník pomalu stárnul a měl velké zdravotní problémy, které ho prakticky vyřadily z možnosti ovlivňovat chod mladého českého státu. Velkou motivací k likvidaci nepříjemných protivníků byla jistě i jejich naditá pokladnice, protože Přemyslovci měli zrovna nějaké ekonomické problémy a jejich pokladna potřebovala pořádnou „dotaci“.

Přichází smutný konec

Na závěr se sluší říct, jak dopadli tři přeživší Slavníkovci. Vojtěch přežil svou rodinu jen o dva roky a skončil probodený kopím pohanských Prusů, které se snažil přesvědčit, že víra v křesťanského boha je ta jediná správná. Skoro se zdá, že po osudu mučedníka prahl a také se proto, ale nejen proto dostal mezi křesťanské svaté.

Radim, který byl pravou Vojtěchovou rukou, a Soběslav zemřeli v cizině o několik let později. Zajímavé je, že historické prameny mlčí o případných potomcích, které alespoň Soběslav, jenž se nevěnoval církevní kariéře, nejspíš měl. Buď někde žili jako nevýznamní šlechtici na dvorech spřátelených panovníků nebo se oficiální přemyslovská propaganda postarala, aby navždy zmizeli z lidské paměti.

A ještě jeden otazník otevřela moderní historická věda. Podle některých odborníků se nakonec možná ani nevraždilo na Libici, ale na některém jiném z četných slavníkovských hradišť. Doposud totiž nebyly nalezeny takové archeologické důkazy, které by odpovídaly tomu, že se na Libici nejen vraždilo, ale také ve velkém vypalovalo a plenilo.