Krvavé aztécké rituály – vyrvaná srdce jako oběť bohům

6
3550

Lidské oběti patřily k nezbytným rituálům v mnoha pohanských náboženstvích. Jedněmi z největších krvežíznivců byli Aztékové, nad jejichž krutostí žasli i Španělé, kteří v 1. polovině 16. století dobyli Mexiko. A že metody jejich conquistadorských výprav bychom humánními nenazvali ani omylem.

V případě Aztéků se nejednalo o obětování jednoho či dvou nešťastníků. Milovali hromadné krvavé lázně, jak to ostatně potvrzují i archeologické nálezy. Ten poslední oznámili mexičtí archeologové v těchto dnech. Uprostřed chrámového okrsku Templo Mayor, který se nachází na území současného Mexico City, objevili kamenný obětní kámen, na němž bylo navršeno na pět desítek usekaných hlav. Některé lebky měly proraženy otvory na obou spáncích a byly zjevně původně zavěšeny na tyči.

[pullquote_right]V případě Aztéků se nejednalo o obětování jednoho či dvou nešťastníků. Milovali hromadné krvavé lázně, jak to ostatně potvrzují i archeologické nálezy.[/pullquote_right]

Strašná smrt, příjemné peklo

Způsob, jakým byly lidské oběti posílány na onen svět, se lišil podle příležitosti nebo podle toho, kterému z aztéckých bohů byla oběť určena. Nejčastěji takto umírali váleční zajatci a otroci. Těm bylo obvykle vyrváno zaživa srdce a uťata hlava. Méně významní zajatci se dočkali také stažení kůže z těla. Některým se dostalo té cti, že se mohli účastnit obdoby gladiátorských zápasů, v nichž ale měli pramalou šanci na vítězství. Kůže těchto hrdinů pak byla mezi aztéckými válečníky velmi žádaná: čerstvě staženou pak nosili po dvacet dnů a zároveň drželi posvátný půst. Jejich rodinní příslušníci si ovšem mohli nebohé gladiátory dopřát jako proteinové vylepšení svého jídelníčku.

Rituální vraždy měly skutečně masový charakter. Například jeden z nejslavnějších aztéckých vojevůdců Tizoc se k povstalcům v jedné z podřízených provincií zachoval hodně krutě: z válečné výpravy přivlekl na 20 000 zajatců, kteří pak byli jeden po druhém obětováni při zasvěcování nového chrámu v Tenochtitlánu.

Navzdory nezměrné krutosti mnozí Aztékové po rituální smrti toužili. Souviselo to s jejich chmurnými představami o posmrtném životě, kdy je čekala cesta několika stupni pekelných muk. Na únik v podstatě z věčného utrpení měli nárok jen válečníci padlí v boji, ženy zemřelé při porodu, oběti živelných pohrom a v neposlední řadě právě ti, kteří se stali rituálními oběťmi. Nicméně krutost vládnoucí aztécké vrstvy postupně přerůstala v naprosto nepředstavitelnou touhu po krvavých jatkách, takže se ve své podstatě nelze divit, že se řada Aztéků přidala na stranu španělských dobyvatelů, kteří se jim jevili jako záchrana z nebes.