První zkušenosti s kolonizací Marsu skončily smrtí osadníků

Expedici tvořili špičkoví vědci z nejrůznějších oborů a v počátcích experimentu si mnozí mysleli, že je čekají dva roky překrásné dovolené v ráji. Osm vědců ve skutečnosti mnohokrát balancovalo na hraně života a smrti.

2
26334

Před pár dny se domů vrátila rusko-americká posádka z ročního pobytu na ISS. Vesmírné agentury Roskosmos ani NASA se nijak netají tím, že šlo o jeden z mnoha testů přípravy letu na Mars. Předpokládá se, že lidstvo se na rudou planetu podívá v příštích 15 až 20 letech a je třeba připravit se na všechna možná rizika, která bude tato mise znamenat. V této souvislosti je ale dobré připomenout i experiment Biosféra 2, který také souvisel s letem na Mars, a uskutečnil se v USA už na počátku 90. let minulého století.

V Arizonské poušti byl vybudován uzavřený ekosystém zvaný Biosféra 2, jehož cílem bylo zjistit, zda lidé mohou přežít v uměle vytvořeném prostředí. Financoval ho miliardář Ed Baas, který do něj investoval 400 miliónů dolarů. Jeho grandiózní projekt měl otestovat nejen možnost kolonizace Marsu, ale i případného vybudování bezpečných útočišť, kdyby naši planetu postihla globální katastrofa.

Biosféra 2 se skládala z pavilonů s různými klimatickými zónami (tropický les, poušť, moře, savana, mangrovy) a byla osídlena více než třemi tisíci druhů rostlin a živočichů. Expedici tvořili špičkoví vědci z nejrůznějších oborů a v počátcích experimentu si mnozí mysleli, že je čekají dva roky překrásné dovolené v ráji. Osm vědců ve skutečnosti mnohokrát balancovalo na hraně života a smrti.

V Arizonské poušti byl vybudován uzavřený ekosystém zvaný Biosféra 2, jehož cílem bylo zjistit, zda lidé mohou přežít v uměle vytvořeném prostředí.
V Arizonské poušti byl vybudován uzavřený ekosystém zvaný Biosféra 2, jehož cílem bylo zjistit, zda lidé mohou přežít v uměle vytvořeném prostředí.

„Teprve tam jsem si uvědomila, že jsem součástí biosféry,“ řekla jedna z členek výzkumného týmu Jane Poynter. „A nejde o žádná abstraktní slova. Oxid uhličitý, který jsem vydechovala, pohlcovaly listy sladkých brambor. Jedla jsme tolik sladkých brambor, že mi z nich nakonec zoranžověla kůže a uhlík ze sladkých brambor se stal opět mou součástí. Dalo by se říct, že jsem jedla stejný uhlík znovu a znovu. Ve skutečnosti jsem jedla sama sebe.“

Několik týdnů po zahájení experimentu se zjistilo, že množství kyslíku v obytných kapslích z nevysvětlitelných důvodů klesá. Za pár týdnů došlo ke kyslíkovému „hladu“. Projektanti totiž netušili, že velké množství kyslíku spotřebují bakterie, kterých bylo v úrodné půdě velké množství. Kyslík kromě toho reagoval s betonovým ostěním uvnitř Biosféry a usazoval se na stěnách ve formě uhličitanu vápenatého.

Kolonisté se spoléhali, že je zachrání „zelené plíce“ – věčně zelené rychle rostoucí stromy, které měly urychlit proces fotosyntézy. Jenže autoři projektu zapomněli na velmi důležitý faktor – na vítr. Bez jeho působení se větve nemohly pohybovat a postupně se stávaly mnohem křehčí a lámaly se. Pak se začaly kácet celé stromy. V souvislosti s vyšší koncentrací oxidu uhličitého začaly vymírat první živočišné druhy a postupně vyhynula většina obyvatel zvířecí farmy včetně všech opylovačů. Naproti tomu se významně rozmnožili mravenci a švábi. Šestnáct měsíců po začátku pokusu se začali dusit i lidé, zejména v noci, kdy rostliny kvůli tmě přestávají produkovat kyslík. Přes den pak kolonisté pociťovali chronickou únavu a apatii. Lékař Roy Walford v jednu chvíli zjistil, že si nedokáže uložit do paměti dvě dvouciferná čísla. A v tu chvíli kolonisté požádali „velkou Zemi“ o pomoc a o dodávku čerstvého kyslíku, i když to bylo v rozporu s posláním experimentu.

Dalším stálým průvodcem všech zúčastněných byl hlad. Zemědělský sektor byl schopen zásobovat kolonii pouze z 83 procent. Během prvního roku ztratili kolonisté v průměru 16 až 18 % své původní hmotnosti. Po krádeži banánů ze spižírny (ke které se nikdo z vědců nepřiznal) se potraviny dávaly pod zámek. Nedostatek jídla měl nicméně i svou pozitivní stránku: účastníkům experimentu klesla hladina cholesterolu, snížil se jim krevní tlak a zlepšil se jim metabolismus.

Mezi kolonisty vypukla také ponorková nemoc a vzájemné vztahy byly na bodu mrazu. Došlo i k drobným potyčkám. Experiment se sice podařilo dokončit, ale jeho účastníci přežili jen díky nouzovým dodávkám potravin a kyslíku. V případě pobytu na rudé planetě by nic takového nebylo možné a do doby, než by se ke kolonistům dostala pomoc, by všichni dávno zahynuli. Experiment probíhal od 26. 9. 1991 do 26. 9. 1993.