Mýty o stínu aneb Ve stínu vlastního stínu

0
1865

Lidský stín je už od nepaměti považován za něco tajuplného a mystického. V mnoha zemích dřív lidé věřili, že stín je dvojníkem člověka, jeho druhé já či „odraz jeho duše“. Staří Slované dokonce věřili, že stín je samostatnou osobností, která se může od člověka oddělit a způsobit mu škody. Tvrdili také, že je nedílnou součástí svého „pána“, a jestli ten je špatně naložen a šlápne na stín svého nepřítele, může ho tak připravit o život.

Srbské legendy o stínu byly natolik strašidelné, že rodiče pro jistotu zakazovali dětem, aby si hrály se stínem a vzájemně si na něj skákaly. Podobná tvrzení se objevují i v irských příbězích – děti, kterým někdo stoupl na stín, si začaly stěžovat na nevolnost a slabost.

Lidský stín je už od nepaměti považován za něco tajuplného a mystického. V mnoha zemích dřív lidé věřili, že stín je dvojníkem člověka, jeho druhé já či „odraz jeho duše“.

Vraťme se ještě ke slovanské mytologii, podle které se krátce po smrti člověka stín odpoutá od těla a rozplyne se v zapomnění. Jestli ale člověk zemřel násilnou smrtí, jeho stín putuje po světě a marně hledá klid. Stín si oblíbili i nejrůznější věštci a vědmy. Když někdo pořádal slavnost pod širým nebem, sledovali stín osob sedících za stolem. Pokud některému ze zúčastněných stín chyběl nebo byl bezhlavý, předpovídali mu brzkou smrt. Bělorusové dodnes věří na to, že když je člověk vážně nemocný, měly by se křídou obkreslit kontury stínu, který vrhá na zeď. Tím se prý z člověka vytáhne nejen nemoc, ale dokonce i uhranutí, které mohlo být její prvotní příčinou.

Staří Slované dokonce věřili, že stín je samostatnou osobností, která se může od člověka oddělit a způsobit mu škody.

V severských zemích si zase musel na stín dávat pozor každý, kdo hloubil základy svého nového domu. Pokud by na ně dopadl jeho stín, onemocněl by a do 40 dnů by bylo po něm. Jeho duše by přitom zůstala v domě navždy uvězněna.

Zdroj: vzglyadzagran.ru