Lusitania – druhý Titanic!

1
2069

Na světě je asi málo lidí, kteří by neznali aspoň ve zkratce příběh slavného Titaniku, který ztroskotal během své první plavby v noci ze 14. na 15. dubna 1912. Při této katastrofě zahynulo 1517 cestujících a členů posádky. Málokdo ale zná parník Lusitanii, jehož osud nebyl o nic méně dramatický a tragický. Tato chlouba tehdejšího námořnictva skončila pod mořskou hladinu takřka přesně o tři roky později.

Lusitania byla chloubou britské námořní flotily. Jednalo se o luxusní plavidlo, které vypadalo jako skutečný palác. Měla sedm palub a i cestující třetí třídy si tu užili na tehdejší dobu nevídaného luxusu v podobě čtyř a šestilůžkových kajut. Lusitania měřila 232 metrů a její výtlak byl 32 tisíc tun. Hned po spuštění na vodu v roce 1907 získala Modrou stuhu Atlantiku, což byl titul pro nejrychleji transatlantickou loď. Cestu mezi Irskem a Spojenými státy překonala za příznivých podmínek přesně za 4 dny, 19 hodin a 52 minut. Britové se dmuli pýchou, že proslulá Modrá stuha připadla zásluhou Lusitanie opět jim: Předtím ji dlouhých deset let získalo vždy Německo.

Lusitanii nechala v glasgowských loděnicích postavit společnost Cunard, a to za půjčku ve výši 2 600 000 liber od britské vlády. Podmínkou bylo, že v případě vojenského konfliktu bude parník k dispozici vojenskému námořnictvu. Bylo ta podmínka prozíravá, protože nad Evropou se v tu dobu stahovala mračna 1. světové války, která vypukla o sedm let později. Jenže v roce 1914 už o Lusitanii neměla armáda zájem. Alespoň oficiálně. Nicméně tvořila jakousi zálohu, a i proto se nejspíš ocitla na německém seznamu britských válečných plavidel. V praxi ale sloužila jako osobní loď, ale ani to ji neuchránilo od tragického osudu.

Místo másla munice

Ten se završil 7. května roku 1915. Stalo se tak týden poté, co opustila New York a už směřovala k přístavu v Liverpoolu. Ráno onoho osudového dne vplula Lusitania do vod poblíž jižního pobřeží Irska. Dodejme, že to byly vody značně nebezpečné, protože v nich operovaly německé ponorky. Kapitán parníku, zkušený William Turner měl sice zprávy o tom, kde se pohybuje, ale nevěděl pochopitelně, jaké je přesné rozložení ponorek. Navíc se nad mořem vznášela poměrně hustá mlha, a loď proto plula pomalu. To vše, i fakt, že byly v pohotovosti záchranné čluny, vyvolávalo mezi 1252 cestujícími i 702 členy posádky značnou nejistotu. Možná dokonce předtuchu zlého konce.

První výbuch zastihl osazenstvo Lusitanie ve chvíli, kdy končil oběd. Pak se ozvala další exploze a Lusitanii zbývalo jen 18 minut existence. Posádka ani nestačila spustit většinu záchranných člunů a o život přišlo téměř 1200 lidí.

Mezi ponorkami, které se v tu dobu u irských břehů pohybovaly, byla také ponorka U-20. Měla za sebou úspěšnou likvidaci tří britských lodí a chystala se právě k návratu do Německa. Pak ale v brzkém odpoledni, kdy mlha trochu ustoupila, zpozorovala posádka ponorky velký parník. Ponorka se znovu ponořila a připravila se k útoku. Ve 14.10 vydal velitel Walther Schwieger rozkaz odpálit torpédo. První výbuch zastihl osazenstvo Lusitanie ve chvíli, kdy končil oběd. Pak se ozvala další exploze a Lusitanii zbývalo jen 18 minut existence. Posádka ani nestačila spustit většinu záchranných člunů a o život přišlo téměř 1200 lidí. Kapitán Turner zůstal až do smutného konce na kapitánském můstku, přesto jako by zázrakem tragédii přežil.

Všechno se odehrálo tak rychle, že byli překvapeni i Němci v ponorce. Vždyť vystřelili jen jedno torpédo… Proč tedy dva výbuchy? Odpověď byla docela jednoduchá. Parník vezl v nákladních prostorách nelegální kontraband vojenské munice, a nikoliv jen máslo, které bylo v papírech přiznáno.

Lidé jako návnada

Potopení Lusitanie bylo od první chvíle považováno za naprostou zvrhlost, vždyť loď vezla civilní obyvatelstvo, mezi nimi i děti. Mimo jiné: z 129 dětí jich více než 90 našlo v irských pobřežních vodách svou smrt. Za hlavního viníka bylo pochopitelně označeno Německo, jenže s jeho naprostou vinou to tak stoprocentní není.

Britové rozhodně neměli převážet na oficiálně civilní lodi vojenskou munici. Zajímavé bylo také to, že pár dní před vyplutím Lusitanie z New Yorku vyšel v novinách inzerát, který cestující od plavby na parníku odrazoval s odůvodněním, že mezi Německem a Británii panuje válečný stav a loď může být v britských vodách potopena. Zadavatelem inzerátu byla překvapivě sama německá ambasáda ve Washingtonu. Pozoruhodný je i výrok britského prvního lorda admirality, kterým nebyl v tu dobu nikdo jiný než Winston Churchill: „Teď půjde o to, abychom nechali neutrální lodě přijíždět k našemu pobřeží, doufajíce, že dostaneme do konfliktu s Německem zvláště Spojené státy.“ Američanům se totiž nechtělo zapojovat do války, která sužovala hlavně Evropu. Ale na Lusitanii zemřelo také hodně obyvatel USA a někteří historikové tvrdí, že potopení této lodi přispělo k tomu, že zaoceánská velmoc se nakonec do 1. světové války vstoupila.

Je tedy velmi pravděpodobné, že cestující na Lusitanii i jiných civilních lodích, které proplouvaly britskými vodami prošpikovanými německými ponorkami, byli používáni jako živá návnada na budoucí americké spojence. Za smrt stovek lidí tak mohlo nejen Německo, ale v nemalé míře také Británie se svými podivnými praktikami.

  • Sabča

    To je opravdu hrůza tohle. O téhle lodi sem se dozvěděla z pořadu Věřte Nevěřte. Ale je to fakt tragédie. Dle mého nese vinu jak Británie tak Neměcko. Chudáci lidi.