Papoušci obléhají Británii

1
1831

Před lety byli exotickou atrakcí. Radost z nich měly hlavně děti a milovníci přírody. Jenže teď už se chytají za hlavu nejen soudní lidé se zdravým rozumem, ale také pragmatičtí vědci. Evropa čelí další hrozbě, která začala docela nenápadně.

A kdo je tím nájezdníkem, který ohrožuje náš starý dobrý kontinent? Kdysi obyvatelé klecí, teď běžný druh zahradního ptactva. Alespoň ve Velké Británii. Zvláště v okolí Londýna a na jihovýchodu země poletují v zahradách a městských parcích desetitisíce pěkně ukřičených papoušků.

Drzí konkurenti veverek

Jedná se hlavně o alexandra malého a papouška vlnkovaného, tedy naši dobře známou andulku. Ten první má původní domovinu v Himálaji, ten druhý v Austrálii. Jenže mírné britské klima jim vyhovuje a na svobodě se množí neuvěřitelně rychle. Alexandrů žije v Británii podle posledních odhadů kolem 31 tisíc, andulek už skoro 50 tisíc.

Donedávna byli vítaným zpestřením pro návštěvníky parků. Prostě něco jako veverky. Jenže teď se potvrzuje, že úsloví o drzých papoušcích má něco do sebe.

Drzejší vyhrává

Zvláště alexandrové se rozhodli, že příroda je jen a jen jejich. Základem je pochopitelně dostatek potravy. A o tu nemají nouzi. Britové jsou známí milovníci přírody a všude v blízkosti lidských sídel najdete krmítka s dobrotami pro obyvatele ptačí říše. Papoušci tyhle „samoobsluhy“ velmi rychle objevili a zabydleli se v nich.

Jenže tak zároveň vyhánějí jejich tradiční návštěvníky, kterými byli hlavně malí pěvci. Taková pěnkava nebo sýkorka nemá šanci, papoušek je prostě agresivnější. Ukazuje se, že právě drzost má v boji o potravu opět hlavní slovo. Takoví vrabci nebo špačkové, kteří jsou sami o sobě pěknými drzouny, si z papouščí konkurence nic nedělají a vesele zobají dál.

Střelba zakázána

Problém se pochopitelně zhoršuje v zimě, kdy jsou ptáci na potravě z krmítek existenčně závislí. Letošní zima přiměla vědce k tomu, aby se začali exotickou invazí vážně zabývat. Papoušků totiž každoročně přibývá – oproti loňskému roku se jejich populace zvýšila téměř o 25 procent. Odborníci teď s hrůzou dávají za pravdu těm lidem, kteří tvrdili, že papoušek nemá v Británii co dělat, a až se jednou přemnoží, jen těžko se jich země zbaví.

Zdá se, že opravdu nikdo neví momentálně, co s nimi. Kdybychom žili o 100 let dříve, nejspíš by byli barevní nezbedově prostě vystříleni. To si ale dnes těžko dovedeme představit. Nejenže by se dali do boje ochránci přírody, ale nadšením by asi nešíleli ani „normální“ lidé, kteří mají rádi zvířata.

Británie už je jim malá

A pochytat téměř 100 tisíc papoušků a separovat je v nějaké speciální rezervaci je značně utopickou vizí. Nezbývá než hledat jiné způsoby. Například sypat do některých krmítek směsi zrní a dalších dobrot, které chutnají jenom papouškům. Ti pak třeba nechají na pokoji místa, kde bude „obyčejná“ potrava pro sýkorky.

Zatímco vědci mají hlavy v dlaních a vymýšlejí, co s novousedlíky, papoušci jsou zase o krok dál. Pomalu se stěhují na pevninu, teď zrovna s úspěchem osidlují Belgii. A až se jim za čas podaří přeletět Alpy, možná si budeme muset zvyknout, že se nám za okny bude v krmítkách objevovat ukřičený návštěvník místo roztomilých pěnkavek. I když teď se možná ukazuje, že naše tuhé zimy, kdy leží několik týdnů sníh a mrzne, až praští, by mohly být dobré nejenom pro lyžaře…

  • mykanec

    Po přečtení odstavce pod nadpisem „Británie už je jim malá“ mne napadla analogie se současnou situací na severu Čech a vlastně v celém státě, potažmo světě.
    Jak marné je doufání, že „pak třeba nechají na pokoji“.
    Ne, tito živočichové berou jakýkoliv projev dobroty, slušnosti a ohleduplnosti za projev SLABOSTI a nabízení jakýchkoliv ústupků je sebevražedný počin, protože budou neustále chtít víc a víc a čím více se jim bude dávat, tím více se v nich utvrdí pocit oprávněnosti jejich stupňujících se požadavků.
    Potom opravdu nezbude v „krmítku“ pro ne vlastní vinou zchudlé domácí „sýkorky“ ani zrnko.
    Bohužel i jiní „barevní nezbedové“ se chovají po celém světě uzurpátorsky a nepříspusobivě a nikdo si s nimi neví rady.
    Vinou vlastní dobroty a snahy o korektnost se řítíme do záhuby.
    Škoda toho stoletého odstupu.